Legendární cikánská dechovka, hudba jako z Udergroundu, Bregovičův zázračný objev, nabitá balkánská razantní funková směs mohutných zvuků a rytmů, mistrovská, brilantní sóla, divoké tance... takovými a mnoha jinými superlativy popisovali diváci potažmo média svou dřívější zkušenost s koncerty Kočani Orkestar. Makedonská dechovka mísící více orientálních stylů, ať už je to vliv tureckých, romských, bulharských, rumunských či srbských etnik, vznikla v 19. století jako nápodoba tureckých vojenských orchestrů, jako jistá protireakce k strnulým tradičním dechovkám. Kočani Orkestar (pojmenovaní podle makedonského města Kočani) dovádějí tuto tradici ještě dále, dopracovávají se k autorským skladbám, které plně podporují tanečnost a divokost starších zlidovělých skladeb. Jako divák, který oceňuje autentičnost a živelnost projevu a který věří, že tyto principy fungují i v oblastech jemu vzdálených, jsem ke koncertu Kočani Orkestar přistupoval s velkým očekáváním. A možná to bylo chybou, možná se chyba stala někde jinde, ale očekávaný efekt ke mně nedorazil.

Předesílám, že se stylem cikánských dechovek mám minimální zkušenost a že jsem do Akropole vstupoval s přáním o doplnění mezery v hudebním vzdělání. Takových lidí zde však bylo minimum, většina z diváků už věděla přesně co může od kapely čekat, většina diváků znala repertoár skupiny nazpaměť většina diváků si sem přišla ověřit již zažité hodnoty, o kterých nepochybuje. Proto se chovali jak se chovali, proto si mezi nimi nezbožňovatel jejich modly přišel jako méněcenný a do kolektivu nepatřící. První davová hysterie začala propukat již deset minut před začátkem, kdy nejnadrženější z hudbychtivých fanoušků strhli svým pískotem většinu dosud jen tiše vyčkávajících. Na malé kluby atmosféra netradiční, připomíná víc stadionové prezentace rockových mágů. Druhá vlna výkřiků a pískotu, teď již o něco oprávněnější, přišla s nástupem kapely, resp. bubeníka, který za tlukotu do velkého bubnu "tapanu" vyběhl s nasazeným rytmem první skladby ze zákulisí. Začátek efektní, po poměrně dlouhém úvodu se na pódium začalo sunout zbylých osm muzikantů. Další nával hysterie. První tóny úvodní skladby nechaly člověku zapomenout na spontánní hýkaly z prvních řad, jejich zvuk a síla přebily vše. Zvukař neměl evidentně potuchy, co může udělat směs tuby, tří barytonů, trubky, saxofonu, harmoniky a bubnu, začnou-li hrát všechny najednou (jednotlivé nástroje byly nazvučené na klasické mikrofony na stojanech a tím odkázány na jediné místo). Zbytečně hlasité, přepískávající, převýškované, nesrozumitelné, nečitelné, koule nepříjemných zvuků. Masu fanoušků zvuk neodradil, v tónech dokázali vyčíst patrně ortodoxně známou melodii, a to jim stačilo ke spuštění salvy nespořádaných výkřiků a pískotu. Vlny nevázaného nadšení od této chvíle ustupovaly jen výjimečně, pokud člověk chtěl poslouchat soustředěně hudbu, měl šance pramalé. Atmosféra podobná jako za starých časů stadionových koncertů Beatles, neboli o tom, jak přílišné nadšení propukávající v neovladatelnou hysterii může být paradoxně svému zdroji naškodu. Ano, přiznávám, nepodlehl jsem, možná že to bylo špatně.

Nabízí se řada otázek. Proč se kapela tohoto druhu vůbec zvučí, když všichni používají akustické nástroje a hrají v akusticky ideálním prostoru divadla? Když už, proč nepoužívají dechové mikrofony, které umožňují pohyb s nástrojem? Jak asi může dopadnout saxofonové sólo, když s ním instrumentalista vyjde do popředí z dosahu svého pevného mikrofonu? Hodí se vůbec Kočani pro vystupování v divadelních prostorách, když jejich hudba pramení z tancovačkových sálů a hospod, když je založena na pohybu a pro pohyb?

Dobře, technické okolnosti mohou být nepříjemné, stále je tu ale šance jejich převálcování pozitivním zážitkem z obsahu produkce. I zde byla má očekávání patrně nadměrná a přehnaná. Jako začnající fanoušek - neznalec jejich alb a koncertů - jsem byl (po náročném odpoutání se od technických překážek) příjemně potěšen a nakopnut prvními skladbami, soudržnost mezi definicemi jejich hudby a reálnou situací se stala rychle patrnou. Skutečně hráli proklamovanou směs balkánských divokých a svižných rytmů prokládanou rychlými a nečekaně strukturovanými sóly (odborníci odhalují 7/8, 9/8 či 11/8 asymetrické takty), skutečně z nich vyzařovala energie, kterou diváci v nemalých dávkách vraceli zpět. A tak to fungovalo při první, při druhé, při třetí skladbě. Když se však pověstná nabitost a energie opakuje v nezměněných obalech již půl hodiny, začne člověk očekávat nějakou změnu. Ta občas přijde při pohřebně pomalé písňové introdukci, se začátkem skladby se ale vrátí do stejného tempa, stejné divokosti a stejných principů jako ta předešlá, ta před ní, ta první i ta za ní. Jedinou šanci na změnu sliboval z počátku jen nenápadně posedávající a od pohledu sympatický zpěvák, i ten však ve svých několika výstupech sklouzl k ozkoušeným stereotypům (třebaže pro nás exotického) "makedopopu".

Čili. Je pravdou, co se o Kočani Orkestar tvrdí, jejich styl je popsán pregnantně a atmosféra koncertů je opravdu divoká a energická. Jsou však věrni svému žánru do posledního morku kostí, nadhled nad jinými styly a hudebními principy, či případné hudební citace kapela na koncertech neprokazuje, svým nasazením a přístupem ideálně splňuje principy tancovačkových souborů. O autentickém zážitku z jejich vystoupení může hovořit jen ten, kdo je zažil v podmínkách pro ně stavěných, na klasickém klubovém koncertě s vyvýšeným pódiem a zesíleným zvukem působí dle mého Kočani Orkestar přes všechny snahy nepřirozeně.

Kočani Orkestar, 24.9.2000, palác Akropolis, Praha