Německo-francouzské duo Stereo Total by mohlo s klidem odejít do hudebního důchodu a tam psát paměti, nebo spíše příručku jak dělat opravdovou postmoderní hudbu. V tomto ohledu mají můj respekt. Eklekticismus, který k postmoderně náleží, je Francoise a Brezelovi vlastní - dosvědčuje to počet odkazů slyšitelných v celé jejich tvorbě. Šanson, přecitlivělý pop, post-rock, punk, electroclash, trashsound bordel. Je toho dost.

Jenže spojování není všechno: alfou i omegou pro všechny vykradače je obratnost, se kterou dokáží jednotlivé položky integrovat. Pro Stereo Total to platí ad absurdum. Od roku 1995 vaří omáčku, jejíž ingredience jsou neměnné - šanson, pop, punk/rock, elektrobordel, odpudivý zpěv. Jednotlivá alba se pak odlišují svou (ne)stmeleností, soupeří mezi sebou o to, které zanechá dojem. "Paris Berlin" nevyhrává.

Zlomovým albem u Stereo Total je pro mě "My Melody" z roku 1999. V paměti mám uloženo pod heslem "první skutečně poslouchatelná deska." Ještě mnohem lepší je však "Do The Bambi". To jako první a jediné album berlínské dvojice (vyšlo v roce 2005) dokázalo plně urvat mou pozornost. "Paris Berlin" téhle desce sahá do pasu. Přestože poslední počin Stereo Total obsahuje pouze čtrnáct skladeb, nedaří se mu celou svou délku vybízet k soustředěnějšímu poslechu. Kapela proklamovala návrat k syrovějšímu zvuku. No, podařilo se.

V tahu je plně integrovaný zvuk "Do The Bambi", kde se Stereo Total konečně odpoutali od prvoplánového zneužívání kýče a šli trochu hlouběji. Návrat ke starším časům je slyšitelný ve zjednodušení prostředků, které kapela používá. Na druhou stranu nelze říct, že by "Paris Berlin" nebylo vůbec dobré album, to ono zase docela je. Je rozháranější a spíše se snaží rychleji probudit cukání ve svalech, svádět k tanci. Základní element, tedy zábava, je exaltován: na tuhle kartu vsadili Francoise a Brezel úplně všechno. Dusavá hyperkonzumní zábava vzbudí chvilkové opojení, to ale nebude trvat dlouho. "Paris Berlin" je směsicí vykrádání vlastní starší tvorby a sázek na hodně lacinou notu (elektrohluk plus trsárna plus "svůdný" hlas Francoise), za zmínku stojí snad jen "Mehr Licht", oplývající lehce progresivním zvukem. Lapidárně řečeno, Brezel a Francoise natočili další celkem dobré album, které dost pobaví, jenže nemají kam jít dál. Jako krok vpřed (do prázdnoty?) hodnotím spíše tvorbu italského projektu s neinvenčním názvem TrashSound.

Jenže ono to se Stereo Total není tak jednoduché. Nelze je jen tak sejmout. Svoje místo v historii (post)moderní hudby mají jisté. Až jednou budu dětem pouštět hudbu svojí doby, pokusím se nevynechat "Paris Berlin". Jako ilustrace a historický doklad toho, "jak nám tady na přelomu tisíciletí hrabalo", je cenné. Poslední album Stereo Total však nemá další přidanou hodnotu, která by ho v kontextu předchozí tvorby dvojice vytáhla výše.