Nikdy není pozdě. Asi tohle si říkal José-Manuel Thomas Arthur Chao, známější pod jménem Manu Chao, když nechával obrovskou komunitu svých věrných fanoušků čekat na jeho čtvrtou studiovou desku. Dal si opravdu na čas, víc jak šest let je opravdu hodně dlouhá doba. V roce 2002 se sice připomněl koncertním DVD "Babylonia En Guagua", ale pak jako když utne. Aby však nevyšel ze cviku, nahrál roku 2004 akustickou nahrávku, původně určenou jen pro francouzské trafiky, "Sibérie m'était contéee". Je celá ve francouzštině a je to pohádková pařížská pohoda, ale místy nudí a prostě to není ten starý Manu. Až do teď...

"La Radiolina" ukončila nekonečné čekání na nový materiál z dílny Chao & spol. Část staré bandy Radio Bemba Sound System stále drží pohromadě a jejich zkušenosti ze stejnojmenného legendárního turné jsou hluboce zaryty v každé vteřině stopáže. Slibovaných rockových kytar se opět ujal Madjid Fahem, na basovou kytaru mu do toho přibrukuje Jean Michel Gambit, používající svého zběsilého hlasu stejně energicky jako na koncertech. Kouzelné slůvko, které pronásleduje Fahemovo jméno na jeho webových stránkách, je víc než trefné a velice stručně charakterizuje to, co dokáže se strunami dělat. Rychlost jeho prstů otevírá možnosti až hypnotizujícímu zvuku, který neúnavně vykresluje dramatické pozadí občas až příliš protestních textů. Jedna ze slok "Politik Kills" zní: "Politik use drugs / Politik use bombs / Politik need torpedoes / Politik needs blood / That's why my friend is an evidence / Politik is violence".

Dalším "starým známým" je charismatický král trumpet, Sicilián Roy Paci. S Manu Chaem spolupracuje už delší dobu, posledním společným projektem je Royova letošní deska "Suonoglobal", kde mu sekunduje jeho doprovodná skupina Aretuska. Aby známých jmen přeci jen nebylo málo, za zmínku určitě stojí i polovina slepého páru Amadou & Mariam Amadou Bagayoko, podsunující vláčné rytmy africké world music do "A Cosa".

Z hlediska instrumentálního obsazení všechno šlape, jak má, jen až přílišné kopírování a vykrádání sebe sama místy dokáže lézt krkem. Originalitu s sebou sice nese každá jednotlivá píseň, ale posluchač nemusí být ani moc pozorný, aby si hned ve třinácté minutě mohl říct: "Tohle jsem přece už jednou slyšel!" Manu opakuje stále stejnou taktiku - "jedno hlavní hudební téma = nespočet možných písní". Bylo tomu tak na "Clandestinu", je tomu tak i tady. Je úžasné, jak dokáže jeden jediný nápad rozvíjet a přidávat stále nové a nové možnosti a techniky, používat jiných jazyků nebo poukazovat pokaždé na jiný hudební nástroj. Jenže použít stejné melodie u pěti písní, byť jejich délka nepřesáhne dvě minuty? Je to podobné jako zdobit stále stejný vánoční stromek pokaždé jinými baňkami do té doby, než opadá. Stejným problémem trpí i texty. Některé jsou totožné úplně ("Besoin De La Lune" pochází původně z alba "Sibérie m'était contéee") nebo využívají opakování známých frazémů ("Infinita Tristeza" v "Tristeza Maleza").

Jedním z největších pozitiv celého alba je bezpodmínečně libozvučnost a rozmanitá selekce hudebních žánrů a jazyků. Nová deska skutečně splňuje vše, co bylo slíbeno. Melodické vyhrávky kytar, rázné a strunyrvoucí riffy, hojné používání elektronických serepetiček a samplů, fingované rozhovory. Všechno v rytmech world music, ska, rocku, s četnými vlivy countryové hudby ("Politik Kills"), punku nebo vášnivého flamenga v "Me Llaman Calle". Oproti předešlým nahrávkám bylo ale daleko méně zužitkováno reggae. Většina alba je nazpívána ve španělštině, několikrát zazní angličtina, francouzština a tečka "Amalucada Vida" je portugalsky.

"La Radiolina" jako by bojovala sama se sebou. Manu Chao měl spoustu možností a času, aby získal pro novinku dostatek nových invencí a podnětů. Na jednu stranu desku značí preciznost a perfekcionismus hudebních aranží, na stranu druhou se nahrávka místy až příliš okatě utápí ve stereotypu a zcela nesmyslně si podráží nohy. Buď jak buď, "tranzistoráček" je víc než zdařilým návratem do světa plného nespravedlnosti a bídy, které jsou častým námětem Chaových písní. Kdo mu věnuje pár důsledných poslechů, ucítí i nostalgii z dob, kdy Mano Negra byli pro některé fenoménem...