PJ Harvey jsem miloval, nedal na ni dopustit a měl ji za skoro jedinou naprosto autentickou hrdinku dnešní scény. Hlavně pro pocity sebedestrukce, které svými "špinavějšími než špinavými" alby vyvolávala. Údery do mozku, protože to s tak nadzvukovou, pálivou a rozostřenou kytarou mám víc než rád. Údery do srdce, neboť má příběhy, které jsou blízké a současně se pohybují někde v rovině ideálů, o nichž člověk sní. Všechno je tak temné, až se někdy stává, že i když muzika už dávno nehraje, tak vy téměř nemožně hledáte cestu ke klidu, někam, kde vám nic nehrozí. Bloudíte ve zvukových stěnách a v těžkém bezvědomí do nich narážíte.

Předchozí povzdech "Uh Uh Her" přinášel krom rock'n'rollu i (a to především) ambici invence a pohybu. Dojmy z nahrávky proto sice byly kompletní, ale jak se zrovna ne málo experimentovalo s formou (na úkor klasické písničkové stavby), ledaskoho to mohlo odradit od osmých a dalších poslechů. Nedostal se pak dovnitř a do svých žil a podvědomí si nenechal narvat tu drogu. S aktuální "White Chalk" na tom ale bude ještě hůř. Možná se vám zatočí hlava a vypadají vlasy. A fet bude spíš psychický opar než prudká chemie, která ve vás vše převrátí a zpřehází. U každého to ovšem funguje jinak.

Připravte se na šok. Vše stojí na piánu a za čtyřiatřicet minut plus dvanáct sekund se kytary nedočkáte, stejně jako nepřijde obvyklá špína, jež by eventuálně mohla proudit a vystřelovat z piána. Problém to ale vážně není, jen změna, která už pro někoho problémem být může. To (piáno) působí nečekaně až nebezpečně čistě: zpočátku mylný dojem, že se v něm nic neděje. I když jsou nové písně nejjednodušší, jak jen mohou být, tak se k nim cesta hledá těžko. Lehké melodie se slévají do jednoho dlouhého bloku, co se táhne. Polly Jean vypráví a zpívá, což buď zapůsobí a nastartuje depresivní jízdu, nebo naopak přinese stavy nepochopení a smutku ze ztráty zpěvačky, která neměla a nemohla zklamat.

U "White Chalk" vám může být jako při "Amnesiac" od Radiohead - dlouhé přehrabování se v sobě a soustředění se na každý tón, který v každém rozpoložení bude fungovat jinak. Klidně i diametrálně jinak a pokaždé si vybavíte jiné příběhy: zahození moderního světa a samota někde v horách, dlouhé sobotní ráno, kdy se válíte v posteli a přemýšlíte, co a jak dál, či zasněná procházka v lesích. Od deprese k radosti a zpět. Nic se tady nedá vykládat s přímou určitostí. Jste tu vy, písně a vaše interpretace.

Po dlouhém proposlouchávání jednotlivých fragmentů se konečně začnou vynořovat určité momenty a objevovat souvislosti. "White Chalk" vás neudusí jako "Is This Desire?", ale donutí vás dýchat. Sice se nikdy nezbavíte dojmu, že jde o jednu stopu, ale ta odzbrojující lehkost a samozřejmá nálada! Ten vypjatý vokál! A texty! Není vůbec těžké se nechat dojmout a v té vlně se utopit. Na druhém albu "Rid Of Me" to byla agresivní destrukce, teď jde o naopak zdlouhavý rozklad zevnitř.

PJ Harvey se chtěla (možná) očistit a neopakovat se, což se jí zřejmě povedlo na obou stranách. "White Chalk" je deska hlavně pro sebe. Vzkaz těm, co to ještě nepobrali: "White Chalk" je výborná deska!