Pátek 14. září 2007. To datum si musím zapamatovat jako večer, kdy Praha dokázala pojmout tři skvělé koncerty najednou. V Akropoli hráli Hexstatic, v Rock Café Unsane a v Arše Joanna Newsom. Můj chvilkový povzdech nad tím, že všechny tři vystoupení najednou prostě neuvidím, okamžitě přebila vzpomínka na dokonalé kompozice a aranže na "Ys" (za ty může Van Dyk Parks) a bylo překvapivě snadno rozhodnuto. Místo krve a potu a místo projekcí a elektroniky zaujala harfa, Joanna Newsom a její Ys Street Band.

Moje počáteční obavy, že se Archu nepodaří vyprodat, byly rozprášeny ve chvíli, kdy vzduch ve foyer divadla definitivně nahradil dav lidí. Jak to bývá obvyklé, pobyt ve vakuu se protáhl alespoň o hodinu proti původně ohlášenému začátku. Když se konečně otevřely dveře, tak se všichni mohli pohodlně usadit na svá sedadla, případně na trochu studenější, ale o nějakou tu korunu levnější dřevěný schod na ochozech. Původně jsem si myslel, že koncert bude one woman a one band show, ale můj neznalý omyl napravili svým nástupem The Moore Brothers.

The Moore Brothers, které jsem nepobral. Simon a Garfunkel se špatně střiženými kalhotami, ještě křehčími skladbami, méně, přesto však dostatečně naivními texty, těžko uvěřitelní. Pouze dva chlapíci, jeden v košili, druhý ve vytahaném svetru, co by se rádi nechali pohřbít v prérii. Bohužel jsem nepodstoupil žádné cvičení na Portě, a tak byl jejich koncert pro mě opravdu těžkým bojištěm. Dezorientace v tom, kdo je Paul a kdo Art, neustálé přemítání o tom, že to nemůžou myslet vážně, až po přesvědčení, že jejich jádro je opravdu ryzí a mé srdce prohnilé a pro tento svět zplihlé.

Po odpojení akustické kytary a závěrečném poděkování pomalu nadcházel čas a přicházeli Ys Street Band. Chvilka na doladění, Joanna Newsom a první píseň. "Bridges And Balloons" (nebo se pletu?). Kratším nádechem s představením kapely projel výkřik z publika "What the fuck is your name?" Nějaký idiot, asi. "And what the fuck is yours?" zněla rychlá odpověď. Krátká epizoda, která mnou projela jako nůž okem v "Andaluském psovi" a zkazila mi celou "Emily". Ještě chvíli mi trvalo, než jsem se zbavil toho českého přízvuku v uchu, který postupně a s jistotou vytlačovala "Monkey And Bear". Pak už jsem se ztrácel. Proplouvání od "Milk Eyed Mendera", přes "Ys", až k poslednímu EP.

Křehký zvuk harfy, který většinu času proplétaly ostatní nástroje, jež jen v náznacích občas zesílily. Nejspíš proto, aby podpořily sílu komornosti a pokory. Ys Street Band zůstal v pátek bez práce pouze dvakrát. Při sólové "Sawdust And Diamonds" a při náhlém přání z publika. Nečekaná příležitost poslechnout si starou skotskou lidovku "Ca’ The Yowes To The Knowes". Obě sólové skladby patřily jednoznačně k vrcholům celého večera. Dokonale v nich vynikal cit pro nástroj i neuvěřitelný dar interpretace (možná tohle mi chybělo u The Moore Brothers). To, že v některých momentech skupinové aranže nechyběly, ale rozhodně neznamená, že by byly nadbytečné. Například "Cosmia" nebo "Book Of Right On" by bez nich byly mnohem prázdnější. Jako poslední píseň zazněla "Clam, Crab, Cockle, Cowrie", zasněný refrén se vzdálenými mužskými vokály. Pak jen obrovský potlesk, který rychle přešel z pohodlí sedadel do zcela zaslouženého potlesku ve stoje. Rozbouřený sál na chvíli ještě uklidnila přídavková "Peach, Plum, Pear" a pak už konec. Definitivní.

Opravdu zajímavý pátek čtrnáctého. Počáteční rozpaky dorazila neomalenost nějakého stínu ve tmě. Dalo mnoho práce se vzpamatovat. Naštěstí jen mně. Jí ne. Ona za to mohla. Mohla za ten nádherný večer, který by se s jarem rozpustil a rychle zmizel. Zůstane jen příjemný pocit. Nemá cenu odlévat stopy ve sněhu. Ale pokud chcete slyšet alespoň kousek toho jemného došlápnutí, zkuste poslední EP. Tam jsou slyšet náznaky. Zbytek nechte na koncert. Někdy, někam.

Rozsáhlou fotogalerii z koncertu si můžete prohlédnout ZDE.

Joanna Newsom, The Moore Brothers, Divadlo Archa, Praha, 14. 9. 2007