WOMAD neboli World Of Music Arts & Dance neboli světový festival s osmnáctiletou tradicí, se letos poprvé konal i u nás. Jedním z poslání celé akce je vytvořit prostor pro propojení více kultur, více pohledů, více přístupů. Přestože z názvu by se mohlo zdát, že hudba, tanec a výtvarno zde budou zastoupeny rovnoměrně, není tomu tak, jedná se především o festival hudební. Výtvarno je realizováno především na workshopech (dětských i dospělých, malovacích, keramických i sochařských), s tancem přijde člověk do styku asi jako na jakémkoli jiném festivalu. Nicméně co se týká atmosféry na místě, a to nejen v místech koncertů, ale v celém objektu, je na ní porozumění a všudypřítomné propojení všerůzných světů krásně pozorovatelné. A to není jen svět Marokánců, Arabů, Židů, Romů, bílých, rudých, černých, žlutých, ale zrovnatak nejmladších a nejstarších diváků (mezi těmi je několik generací), či svět konzumu (jedním z hojně navštěvovaných míst byl propagační stan Go Eurotelu) a alternativy (stánky s všemožnými cetky a kouřícím náčiním z Asie by málokoho překvapily). Ze strany vystupujících tomu nebylo jinak, za tři dny trvání přišel divák do styku jak s etnicky čistým a nezasaženým projevem, tak s poměrně vypočítavým a standardním popem, který se od střeněproudých sfér lišil jen nástrojovým obohacením (o etnické prvky, samozřejmě). Čili právě různost, pestrost, členiost a barevnost byly základními kameny WOMADu a byly v tom nejčistším slova smyslu pilíři, na kterých WOMAD stál a se kterými padal.

Vystupující kapely by se tedy daly rozdělit do dvou základních skupin, a to na ty "čistě etnické", které zůstaly věrné kulturám, ze kterých jejich styl pramení a pak ty "experimentátorské", co se pokoušejí o kombinaci etnického základu se standardními, řekněme módními euro-americkými postupy. Oba přístupy mají své klady i zápory, ve výsledném efektu však dopadávají lépe a zajímavěji ti z první skupiny. Energie, která z těchto kapel vyzařuje, působí upřímněji a autentičtěji, už díky tomu, že jejich repertoár vyrůstá z velmi hlubokých a generacemi prověřovaných kořenů. Na "experimentátorech" je oceněníhodná jejich snaha o vytvoření něčeho nového, často však může tato snaha zabloudit v přílišné doslovnosti a samoúčelnosti. Konkrétněji na kapelách.

Klasickými reprezentanty výše uvedených přístupů můžou být dvě domácí cikánské kapely, a to Věra Bílá + Kale a Ida Kelarová. Obě protagonistky jsou úžasné, po zpěvové a výrazové stránce dosahují přesně toho, čeho je do této hudby třeba, Bílá se však obklopí pouze kytaristy, kteří drhnou jednoduše a přesně to, co drhávají při svých rodinných oslavách, zatímco Kellarová si pozve kromě kytary a harmoniky ještě elektrickou basu a bicí soupravu – nástroje, které se nikdy v souvislosti s touto hudbou nevyskytovaly a které jsou na místě úplně zbytečné a na škodu.

V první načrtnuté skupině by se pak vedle sebe vyskytli kapely jako moravský Hradišťan (bohužel celý festival zahajoval a v pátek ve čtyři odpoledne byla atmosféra ještě poněkud neuzrálá), Imbizo ze Zimbabwe – jedenáctičlenný sbor domorodců, kteří si vystačili s mikrofony, hlasem a tancem, pro většinu přítomných jeden z nejsilnějších zážitků, cimbálovko – smyčcová formace z Maďarska Muzsikás (u nás hráli už podruhé a reakce jen potvrdily, že maďarský folklor má velmi blízko k našemu moravskému), japonský bubínkář a kontemplant Joji Hirota (možná, že na místě nebyl úplně doceněn, přeci jen, náš západní přístup vyžaduje menší obraznost, rychlejší tempo a větší spád, meditativní atmosféra se v tak velkém prostoru při párku a pivě malinko ztrácí), nebo Iránské trio bubínkářů Chemirani Zarb Trio (sice si nedokázali udržet pozornost všech po celou dobu vystoupení, přesto ti co vytrvali, zůstali uhranuti nad tím, čeho všeho se dá kombinací třech malých bubínků docílit).

Na druhé straně barikády pak stojí ti, kterým experimentování s etnickou a "komerční" hudbou buď vyšlo – za všechny bych jmenoval Brity Pato Banton, kteří ukázali, že jestli má cenu hrát reggae v plném nástrojovém obsazení s dechy, vokalistkami a perkusisty, pak rozhodně tímto způsobem (pravda, všichni z nich jsou černoši, takže to mají o něco jednodušší:) - naše Švihadlo vedle nich působí jako chladná banda plagiátorů, nebo u nás frekventovanější Transglobal Underground (na svém třetím vystoupení v ČR opět dokázali, že vskutku transglobální sestava může najít společnou řeč a neztratit přitom na autenticitě). A vedle nich stojí ti, u kterých je používání etnických nástrojů a prvků převálcováno buď plochým, standardním a neživým popem (Baka Beyond z GB), nebo lehkou plážovitou, kulisově barovou a velmi nenáročnou produkcí, ano hovořím o Kongských Papa Wemba.

Aby výše uvedený model zněl co nejvěrněji, připouštím i výjimky, které potrvrzují jeho platnost. A to a dvě dámy písničkářky – Chava Alberstein z Izraele (nahrála např. desku s Klezmatics), která na žádný etnický exkurs ani neaspirovala, hraje směsici folku, country a popu, bez zvláštních hudebních kvalit, ke všemu v hebrejštině či jidiš, takže bez porozumění textům vyznívá poměrně prázdně a Barbara Luna z Argentiny, která navzdory jazykové bariéře dokázala získat diváky svým nábojem, upřimností a čistotou, velmi často u mě asociovala písně pánů z Buena Vista Social Clubu…

WOMAD po třech nabitých dnech skončil, většině diváků se jistě domů nechtělo. Vzpruhou pro ně mohl být příslib jednoho z moderátorů – Jiřího Černého, že existuje poměrně reálná naděje, že příští rok proběhne WOMAD znovu u nás. Doufejme, že organizátoři na nás nebudou šetřit a pozvou i jiné hvězdy světového formátu, v místě vzniku festivalu – britském Readingu - si letos zahráli i Maceo Parker, či Sinéad O Connor. Proto sledujme program na stránkách WOMADu...

W O M A D , 15.-17.9., Letenská pláň, Praha