Česká republika má tolik festivalů, že se začínají krýt i termínově. Zatímco v Hradci Králové od pátku do neděle zněl beat hip hopu, páteční večer to pěkně dunělo také na Máchově jezeře, leč těch BPM do minuty bylo mnohem více. Sedmý ročník festivalu Mácháč, na který dorazily tisíce fanoušků taneční hudby, si mohl dovolit všechny trumfy vyplácat za jedený večer (tedy spíše noc) a možná právě to bylo tím kouzelným cosi, co ho staví nad většinu letošních festivalů. Ale pěkně popořadě.

Pokud pominu to, že jsem to měl z jižních Čech dobrých tři sta kilometrů a díky chybám navigátorky si zajel ještě dalších dobrých padesát kilometrů a na místo určení dorazil o dost později, než jsem měl původně v plánu, byla cesta napříč Českou republiku příjemná. S chlupem jsem tedy stihl alespoň společné vystoupení DJky Luccy a Michala Pavlíčka, které mně již z dálky (jojo, parkoviště nebylo zrovna co by kamenem dohodil a že mám VIP nikoho moc nezajímalo) znělo velmi pohodově a originálně. Samostatné setíky Luccy mě moc nebaví, ale domnívám se, že kombinace s tímto kytarovým mágem má v sobě cosi neotřelého, co svůj potenciál v budoucnu teprve naplno ukáže.

Letošní Mácháč byl ale především o božském Kájovi, který svým jménem nalákal masy nadšenců, do kterých jsem každým druhým krokem narážel, neb vyhýbání bylo naprosto zbytečné - nebylo kam. Tento tučný černoch s mezerou mezi zuby, kterou by mohl pojídat špagety, je považován za génia mezi DJs. Carl Cox je sice velkou legendou, hodně toho ve své branži jako DJ a producent dokázal, ale jeho hvězdnost a úspěch především na Ibize, kde se to hemží další kupou výtečných DJů, jsem nikdy pořádně nepochopil. Doposud jsem ho naživo nikdy neviděl a tudíž jsem věřil, že jeho setík při živém poslechu dokáže požrat a nakopnout, a že právě to je tajemstvím jeho úspěchu. Abych byl upřímný, nevydržel jsem jeho show ani do konce a po pátečním vystoupení je pro mě jeho popularita opravdu naprostým otazníkem. Ale ano, bylo to hudební peklo, o tom není žádných pochyb, ale i přesto, že Cox řval na lidi a vybízel je do větší a větší euforie, dle mého názoru celému setu chyběla duše, nějaký posun, přirozený spád a hlavně nevšednost. Ani krásné prostředí Máchova jezera, opravdu povedená výzdoba, výborná projekce a všudypřítomná pěkná děvčata prostě nedokázaly dodat tu pravou náladu, abych Coxovu umu podlehl.

O co víc mě zklamal Carl Cox, o to víc mě potěšila další legenda, která v pátek večer na Mácháči zazářila. Joshe Winka si vážím především díky hitům "Don't Laught" a "Higher State Of Consciousness", ale i díky výtečným remixům pro Mobyho nebo Utah Saints. Možná díky této úctě, ale možná i díky několika posilujícím drinkům, jsem se až u jeho setu konečně dostal do té správné prázdninově-pařící nálady. Jeho míchání mělo hlavu a patu a i když po Carlu Coxovi vydatně zpomalil, bylo to přesně to, v co jsem doufal. Kvůli tomu, že byl zařazen právě po Coxovi na hlavní stage, úspěch jeho setu to trochu degradovalo, ale u mě byl na tomto pódiu hrdinou večera.

Už tak bych mohl být s Mácháčem vlastně spokojený, ale naprostou trefou do černého byla menší, avšak útulná Duplex stage. Zde roztáčel desky člověk, který svou přítomností prakticky rozhodl, že letos na Mácháč pojedu. Lee Dagger aka Bimbo Jones je v posledních měsících asi nejvytíženějším remixérem Evropy. Jeho taneční úpravy hitů od Miky, Pink, Janet Jackson nebo Hilary Duff zní z každé druhé diskotéky a jakožto hobby DJ musím podotknout, že jeho remixérská práce sice má nezaměnitelný rukopis, ale zároveň v žádném případě nezapadá do průměru, ba naopak. Ačkoli na Lee Daggerovi bylo již zpovzdálí vidět, že si k dobré náladě, kterou rozdával do všech stran, něčím malinko pomohl, byl jeho koncert asi tím nejlepším, co bylo v pátek v noci na Máchově jezeře ke slyšení. Jeho míchání bylo z věhlasných jmen určitě nejkomerčnější, ale ruku na srdce, většina návštěvníků a hlavně těch, kteří měli to štěstí a do Duplex stage se vešli, právě na vyváženou kombinaci elektra, dance a house slyšela nejlépe.

Asi už stárnu, protože poté, co Lee Dagger dohrál, pomalu docházela energie i mě. Marně jsem se přemlouval, že bych ještě měl zkontrolovat, jak se v pět ráno rozjede after party v klubu Bílý kámen, únava a touha po pohodlné loži a zároveň vidina minimálně tří hodin za volantem rozhodly a z Mácháče jsem odjížděl spokojen a příjemně unaven. Suma sumárum, sice je to ještě daleko, ale ať žije Mácháč 2008!

Plusy: hvězdné obsazení, výborný zvuk, povedená výzdoba, vydařené počasí, příjemná Red Zone, perfektně zvládnutá akce po pořadatelské stránce

Mínusy: ceny jídla a nápojů, které ve čtyři ráno navíc došly, a masy lidí, které se mi stále pletly pod nohy

Mácháč 2007, Máchovo jezero, Doksy, 24.8.2007