Poslední sobota v srpnu, Hoštice u Volyně, Stodola Michala Tučného a rovnou dvojnásobná oslava - festival právě letos uzavřel první dekádu své existence a navíc by Michal Tučný oslavil šedesáté narozeniny. Zatímco předešlé ročníky trpěly dešťovými rozmary počasí, tento rok byla pro Hoštice připravena vymetená obloha, jež proměnila louku během dne ve slušnou výheň.

Festival jsem navštívil opět po dvou letech a musím konstatovat, že stále nabírá na objemu. Pódium se roztáhlo do šířky i do hloubky, pár centimetrů přibylo i na výšku a za podobný světelný park by se nemusel stydět ani Kabát. Jaký to byl rozdíl oproti prvnímu ročníku z roku 1998, kdy umělci hráli z pódia udělaného z kamionu. To koneckonců díky projekcím, vyplňujícím přestávky a mapujícím historii Stodoly, mohli v sobotu posoudit všichni. Však jsem taky mezi publikem poměrně často slyšel slova jako komerce, monstrakce a někteří říkali něco v tom smyslu, že kdyby toto viděl Michal Tučný, nakopal by všechny víte kam. A mají asi pravdu, jenže si neuvědomují, že za to mohou jen oni sami. Především díky šeptandě (a pochopitelně díky oblíbenosti Tučného písniček) se z něj stalo to, co se z něj stalo. A přesto se pořadatelům, mezi nimiž je třeba i Tučného manželka Marta, nedá nic zazlívat. Prostě jen reagují na zájem lidí a alespoň z jejich pohledu se snaží držet podtitul Setkání přátel. Ceny vstupenek jsou na relativně slušné úrovni, vždy přidají dárek a hlavně naplňují Michalovo heslo "Country je všechno, co mám rád".

Opravdu pestrá skladba účinkujících se sešla už v dopoledně-odpolední části programu. Vše otevřela pohodová folková dvojice Vltavín, která prostě splnila, co se od ní čekalo. Jemně probudit lidi a "nenásilně" je přivítat na festivalu. Při té příležitosti stačili představit část nově připravované desky "Zpívání o lásce". Vltavín pak vystřídali Mandrage, jejichž účast na Stodole nebyla úplně náhodná. Bubeník téhle kapely je totiž kmotřenec Michala Tučného. Ti se pustili do probouzení publika pěkně zostra a věcmi jako "Sluníčko" nebo "Punk Rock Song" se jim to opravdu povedlo. I když mohli být na milovníky country už příliš tvrdí, měli u nich docela slušný úspěch. A byli na dlouhou dobu jediní. S přibývajícím slunečným žárem začalo publikum upadat do letargie.

Na to doplatil už Slávek Janoušek, jenž se na obrovském pódiu lehce ztrácel. Zazpíval několik letitých věcí, ale i těch novějších, které předvedl s Samsonem Lenkem a Redlem. Bez nějakých větších ovací pak přenechal místo okleštěným Harlej. Ti přijeli bez bubeníka a v sestavě dvou akustických kytar působili jako unplugged kapela. Při jejich vystoupení publikum ožilo hlavně ve chvíli, kdy spustili svoji verzi "Pověste ho vějš", což byla tím pádem první Tučného písnička dne. Když dozpívali "Svařák", vyměnili si místo s Mediterian. Do této chvíle zazněl folk, poprock, písničkářství, rock a s Mediterian přišly do Hoštic španělské a kubánské rytmy, "Quantanamera", coververze Gipsy Kings, zkrátka latina a world music. Tahle hudba sice korespondovala s počasím, ale stejně jsem měl pocit, že lidé víc postávali u všech možných stánků, nejvíce u těch s pivem.

Než se připravili další v pořadí, tedy Vladimír Mišík s Etc. reprezentující lehce bluesovou hudbu, pronajal si pódium na dvě písničky i Tomáš Linka, zpěvák Fešáků. Vladimír Mišík ještě se zotavující z operace kotníku nastoupil, odzpíval a zase odešel. Nedá se říct, že by vysloveně propadl; věci jako "Slunečný hrob" (písnička z "Pelíšků" od Blue Effect) či "Variace na renesanční téma" si lidé zazpívali s ním, ale v poloze ležmo se jim nějak nechtělo tleskat, a proto se nedivím obavám Etc., zda se nejednalo o úplný propadák. Mírné probuzení publika přišlo s dalším účinkujícím. Konečně jim pořadatelé naservírovali něco blízkého jejich srdcím - Allana Mikuška a jeho band. Tenhle Slovák je už léta patrně nejlepším country zpěvákem v někdejším Československu. Ve chvíli, kdy začne zpívat anglicky, je od Tima McGrawa téměř k nerozeznání.

Jednoznačně největším odpoledním vystupujícím byli Kryštof. Sice nad tím někdo může mávnout rukou, že jsou teď leckde, ale myslím, že lidi, co jezdí na Stodolu, je zatím mockrát neviděli. Krajčo a spol. nastoupili s mírnými obavami (prý na akci tohoto typu hráli poprvé), ale od začátku se velmi dobře bavili. I když to musel být pro ně nezvyk, vidět před sebou akorát sedící lidi a žádný pořádný kotel pod pódiem. Sázeli jeden hit za druhým od "Fantomské", přes "Ženy" až ke "Svědomí", ale pořád asi měli pocit, že tomu něco schází, i když se při nich publikum jednoznačně probudilo. Nakonec Richard Krajčo se slovy "Tohle normálně vůbec nehrajeme" spustil Nedvědovy "Stánky". Konečně se mu povedlo to, o co usiloval dobrou půlhodinu před tím - rozezpíval celou Stodolu. Po konstatování "Mám pocit, že jsme teď zahráli náš největší hit" a brblání o čtrnácti letech ve zkušebně spustil ještě "Lolitu (Elišce)", ale takového ohlasu jako se "Stánkama" už nedosáhl.

Poslední dva vystupující už pro mě nebyli tak zajímaví. Greenhorns s Janem Vyčítalem i Věru Martinovou s Jamiem Marshallem jsem už letos viděl na festivalu v Lochotíně a nutno říct, že se jejich koncertní programy nijak výrazně nezměnily. Honza Vyčítal dokonce od té doby nezměnil ani průpovídky mezi písničkami. Nicméně publikum vyhecované Kryštofama a oživlé díky mráčkům, které sem tam zastínily slunce, reagovalo daleko lépe než u předchozích. Věra Martinová byla dokonce jediná, kdo nakonec přidával. Pak už se čekalo na večerní část patřící Michalovi a jeho písničkám.

Večerní částí se jako červená nit táhlo daleko více vzpomínek. Pořadatelům se povedlo z televizního archivu vytáhnout mnoho Tučného vystoupení a ty pak postupně pouštěli mezi jednotlivými písničkami. Stejně jako v letech předchozích přizvali svým způsobem exotické hosty. Po skotských dudácích nebo třeba Bambini Di Praga (tehdy ještě pod vedením pana Kulínského) tentokrát Stodolu navštívily Vlčnovské búdové umělkyně, které měly tu čest celý program zahájit písničkou "Tam u nebeských bran" a stejně jako jejich předchůdci skvěle zpestřily celý program. Po nich už to začalo pěkně odsejpat, na pódiu se střídali zpěváci a zpěvačky v různém pořadí a kombinacích za stálé podpory Tučňáků.

Nemohu si pomoci, ale z večerní části mám letos nějaké rozporuplné pocity. Dramaturgie celého koncertu byla sice výborná a povedla se i skladba písniček, nicméně někteří z těch zaběhlých matadorů, co měli zářit, mě zklamali a naopak nováčci a nepříliš častí hosté hodně překvapili. A nejvíc asi Leona Černá, jež má country zjevně v krvi. Zpívala méně známé Tučného věci a nutno říct, že skvěle. To Petr Bende si sice ve svém druhém vystoupení až příliš pohrál s "Kosmickým vandrem", při které se doprovázel sám na kytaru a foukací harmoniku, přičemž téhle písničce prostě radikálnější úpravy nesluší, ale v dalším průběhu si věcmi jako "Pověste ho vejš" reputaci napravil. Ono s těmi úpravami Tučného písniček je to vůbec poměrně složité. Některé je snesou a do některých není radno moc zasahovat, už jen třeba proto, že si je chce publikum taky zazpívat. "Tam u nebeských bran" spadá právě do této kategorie a refrén dua Pavlína Jíšová - Tomáš Linka, byl úplně jinou písničkou.

Pavlína Jíšová vůbec v sobotu dost zklamala. To, co zpívala, bylo většinou uječené a většinu skladeb ze sebe doslova tlačila. Ani Ivan Hlas se moc nevytáhl, i když pěvecky se proti němu nedá říct ani ň. Ale celkově byl oproti skvělým Ondřeji Hejmovi, Richardu Tesaříkovi nebo Tomáši Traplovi dost nevýrazný. Místy se také nelogicky chovalo stále lehce letargické publikum. Zatímco Pavlínu Jíšovou, stálou účastnici Stodoly, doprovázel potlesk, naprosto úchvatný bluesový výkon Jamieho Marshalla v "Heartbreak Hotel", kterou Michal Tučný přezpíval jako "Je mi to líto", téměř vypískalo.

Vedle už vyzdvihované Leony Černé a hlavně Ondřeje Hejmy, který si střihl věci typu "Digi Ligi, "Jižanský rok" nebo "Snídaně v trávě", patřily vrcholy večera dvěma dámám, které se programem spíše mihly. První z nich byla Věra Martinová, jež sama s akustickou kytarou zazpívala "Jak chcete žít bez koní" a sklidila zasloužené ovace. Ilona Csáková pak v "Měsíčku" ukázala, že je opravdu skvostnou zpěvačkou. Alice Springs se sice tolik nevytáhla, ale působila jako rozverná školačka a především se letos zařadila do klubu Uzpívám "Prodavače". Jak je již zvykem, moderátor večerní části Aleš Háma nejen moderoval, ale taky musel zazpívat. Ve velmi efektním intru, kdy vyjel uprostřed pódia z podlahy po vzoru velkých show, dal s přehledem "Spím v obilí".

Během večera pochopitelně vystoupili i Tučného dcera Míša, Honza Vyčítal a bubínkáři Muerta Mente nebo kubánský zpěvák Francesco Hernandéz. Závěr pak jako již tradičně patřil "Poslednímu kovbojovi" a "Báječné ženské", kdy se na pódium slezli všichni, kteří do té doby vystupovali a ještě neodjeli.

Letošní Stodola Michala Tučného měla alespoň v mých očích řadu chyb, z nichž asi největší bylo dosti mrtvé publikum, což lze omluvit snad jen vytrvalým žárem, před kterým se dalo jen stěží schovat. Přesto všechno se ale těším na další ročník. I když je Stodola zavedená jako country festival, je žánrově daleko pestřejší a hlavně jsem asi stejný jako ty tisíce lidí, co se každoročně do Hoštic sjedou. Přes rok zapomenou na negativní věci a nesmrtelné Tučného písničky je přitáhnou poslední srpnovou sobotu zpátky. Takže - Ahoj Tučňáci, zase za rok.

Rozsáhlou fotogalerii z festivalu najdete zde.

Stodola Michala Tučného, Hoštice u Volyně, 25.8.2007