Jedenáctý ročník festivalu fanoušků slunečnic Summer Of Love s podtitulem "Open Your Mind" je již minulostí. Oproti loňsku byl znatelnější propad vyrovnanosti jednotlivých pódií, lidé více cirkulovali a slibovaný drobnohled na nové styly se v zásadě nekonal. Světlé výjimky se však našly.
© Archiv interpreta Po loňském
Summer Of Love jsem odcházel
spokojený, desátý ročník byl povedený a v čele s
Kraftwerk měl ten nefalšovaný punc správné oslavy. Rok na to tu bylo další vydání srazu všech fanoušků za sluncem se poohlížejících květin. Oproti pátečnímu propršenému dni byla sobota protkaná polojasnou oblohou a díky závlaze se na pardubickém Hipodromu možná tolik neprášilo. Line-up nabízel skvostné lahůdky, některé z nich však svou kvalitu nenaplnily ani z poloviny. Začátek mejdanu byl v rozpačitém tempu, ale s blížící se půlnocí bylo lépe každou chvílí. Můj kamarád DJ toto dlouhé čekání nevydržel a po jedenácté hodině, těsně před svým odjezdem, mi napsal tuto smsku:
"Objevil jsem božskýho toi toie, jinak nuda, zkusíme asi techno, je to docela propadák."
© Archiv interpreta U vstupní brány jsem již slyšel set
Machine Funck z hlavního pódia, jak do zatím volného prostoru hrají tracky hlavních večerních hvězd
Ellen Allien a
Apparata. Po nich přišly první live performance,
The Impulse a česká duo
Rodent & Laura nijak zásadněji neoslnili. Ačkoliv druzí zmínění hráli hlavně věci z debutu
"Crush Body" a byli posílení o dvojici bubeníků a operní zpěvačku Hanu Peckovou, něco tomu prostě chybělo.
MIDI LIDI vnesli do programu velkou porci retra a svého obdivu k loňským headlinerům.
"Čekání na robota" je zábavná deska, která funguje i v živé podobě, ale malé pódium plné slunečnic jim neumožňovalo naplno využít videoprojekcí na třech malých projekčních plátnech.
© Archiv interpreta Byl jsem hodně zvědavý, co na "Jump In The Jungle" předvede
Juanita Juarez, nebylo se tedy čemu divit, že na této scéně bylo nejvíce prázdno. Tranceová stage si naopak mohla připsat úspěch v permanentním počtu tanečníků, dýdžejská esa
Markus Schulz,
Marco V. nebo všude přítomný
Michael Burian ale neoslnila. Při Michaelově setu jsem si dokonce říkal, kam se mu vytratily pro trance typické prvky, bylo to bezzubé a infantilně prosté. Bylo těžké vybrat si místo, kde byste zůstali nějakou delší dobu. Vrcholem bezradnosti byla hodinka mezi devátou a desátou, kdy dva ze tří dýdžejů vsadili na přežvýkání dávné slávy
The Prodigy a jejich desky "Music For The Jilted Generation". Jasně, uznávám, je to skvělé album, ale podtitul "Open Your Mind" hlásal objevování nových trendů, toto jsem nečekal ani nehledal.
© Archiv Naštěstí tu byli
The Glimmers nebo
John B, jehož electrohousový set měl smysl, spád a dokázal mě částečně dát do varu. Stejně dobře se dařilo technaři
Jorisu Voornovi, který to hustil, jak to šlo, a měl zřetelný cit pro trefně vygradované přechody. Brzké vystřízlivění však opět klepalo na dveře s příchodem
Audio Bullys, jejichž věhlas hlásaly dvě povedené desky ("Ego War" a "Generation"). Dokázali přilákat hodně lidí, ti však postupně odcházeli, jejich live setu postupně docházela šťáva, myslím, že by to zde mnohem lépe rozjeli snad i
Kosheen nebo
Faithless. V Česku oblíbený
Chris Liebing s přelepkou
zosobnění techna současnosti ukázal groteskní show, kdy jeho DJ live set s hopsáním u laptopu byla ukázka přehnaných ovací. Zvukové plochy postavené na jednolitém beatu a sem tam výrazném ruchovém samplu mě záhy odkoply vyrazit k vlakovému nádraží.
© flickr.com Ale abych nekončil zcela takto negativně, našel jsem si pár vítězů. Prvním z nich byl
Nathan Fake. Jeho hodina byla nadupaná abstraktním experimentováním, uhranula mě, místy až řezavé zásahy do ušních bubínků a dynamické přechody nabídly to, co jsem pod mottem letošního
Summer Of Love přesně hledal, progressive z desky "Drowning In The Sea Of Love" přímo čiší.
Ellen Allien a
Apparat s jejich
"Orchestra Of Bubbles" též trefili do černého, i když proti nim zkraje byla technika a při pecce "Rotary" chvílemi vypadávala levá nebo pravá strana zvukového aparátu. "Jet", "Way Out" nebo Apparatova jízda "Montreal" potvrdily, proč se loni staly takovou senzací. Rozlučka v podobě "Sleepless" přišla nečekaně, přesto to byly jedny z mála chvil, které jsem si doopravdy užil.
Pokud se nahlas mluví o bezradnosti českých festivalů, tak letos do této družiny zapadlo i
Summer Of Love, nepříliš povedený to start do další dekády. Nijak tomu nepomohla ani ekologická agitka se zálohami na plastové nádoby, kdy vám u každého baru vysvětlili zcela jinak její funkčnost. Povedly se ale laserové efekty. Možná jsem i čekal jinak pojaté hledání nových směrů. Vypadá to, že můj sluchový
radar zmlsaný jinými odrůdami nebyl úplně uspokojen, těžko říct, jestli jsem byl takto osamocen nebo nás bylo více.
Summer Of Love, Hipodrom, Pardubice, 18.8.2007