"Singing Arc EP" je minialbum z roku 2004, které si Sindri Sigfœsson pod pseudonymem Seabear vydal sám a na webu si jej můžete volně stáhnout. Už tady tento chlapík ukázal, jak se dá dělat folk jinak s kapkou severského chladu, přesto s náručí vřelosti. Písničky mají důvtip, smysl, podmanivou tvář. Jaké to překvapení, že u prvního alba "The Ghost That Carried Us Away" tento projekt hlásí proměnu v regulérní skupinu o sedmi členech.

Česká tradice folku je neoddělitelně spojená s trampováním, táboráky a pečením špekáčků. Tento žánr ale má mnoho podob a každá země mu dodává jiné dokrášlující ingredience. Island je zemí, kde náročnost počasí vše zdobí chladným odérem, který může způsobovat ono mrazení po těle. Zároveň odtud vzešlo několik zajímavých jmen (to nejznámější snad netřeba jmenovat).

Seabear mají smysl pro humor a zalíbení v přírodních motivech, samotné názvy "Cat Piano", "Summer Bird Diamond" nebo "Seashell" jasně prozrazují, o čem bude řeč. Dokáží však i zvážnět v "Hospital Bed" (asi nejhezčí písnička na celé desce) nebo nalézt paralelu na téma, pokud neumíš plavat, do vody ani nelez, to v "I Sing I Swim". "Sailors Blue" je o fascinaci modrými atmosférami a vlnění příboje. Seabear servírují pohodové melodie v sevření akustiky na prvním místě. V převážné míře tu zní klavír, akustická kytara, housle, různá cingrlátka a přírodní zvuky navozují kulisu voňavého lesa a mořského vánku. Místy využité vícehlasy k sobě pasují, stejně tak pozvolně nastavený lo-fi filtr; ale kormidlo si Sindri nenechal vzít z rukou.

Seabear nekralují experimentům, jde jim o prosté písničky, které se neohrají. Pokud někdy vyrazíte do Reykjaviku, možná tam potkáte Sindriho a ten vám rád odříká všechny milé příběhy a báje, nejenom o hledání pokladů v tajemných truhlách a o tom, že duchům není radno klást odpor, ať už na ně věříte, nebo ne.