Domluvit si rozhovor s Anetou Langerovou není úplně snadné, byť bych řekl, že musicserver má ráda. Ale to máte samý shon a blázinec kol nové desky, pak odjede na dovolenou redaktor, následně Aneta (ano, i zpěvačky jezdí na dovolenou, věřte mi) a nakonec se setkání uskuteční skoro tři měsíce po vydání nového alba. Nicméně se ukázalo, že to není ani v nejmenším na škodu, neboť jsme si mohli krom desky popovídat i o chystaném turné, jakož i o dalších zajímavostech. Inu, posuďte sami.

Několik písniček na "Dotyku" jsi složila společně s Honzou Muchowem, s Michalem Hrůzou nebo s Almelou. Když skládáš společně s někým dalším, čím se to vyznačuje?

Začínala jsem s Michalem. On ze mě dostával nápady, který jsem si někde schovávala a nikomu jsem je nechtěla zahrát. Někde jsme třeba spolu seděli a hráli na akustiku. Já začala zpívat, on vymýšlel jiný melodie a to jsme nahrávali. Michal potom dal dohromady takovou kapelu a tam byl i Almela. Vzniklo to trochu prapodivně, protože já jsem předtím Almelu vyhodila a tímhle se ke mně dostal zpátky. Vždycky jsme dali s Michalem něco dohromady, přinesli jsme to kapele, ve který byl kromě Almely ještě Ondra Škoch, basista z Chinaski, David Landštof, Michal a já, a společně jsme jamovali, dokud z toho něco nevylezlo. Nebo jsem byla sama s Almelou, zahrála jsem mu riff a on mi odvětil nějakou kytarovou linkou, na kterou jsem se já chytla zpěvem a vznikl třeba refrén. Bylo to různý. Honza do toho vstupoval už spíš z postu producenta. Dělal třeba "Možná". Ta písnička už byla hotová na akustiku a bylo to úplně jinak posazený, byla to naprosto akustická věc, taková křehká, vůbec to nebylo takový přísný. Teď je to precizní, zasekává se to, působí to trošku tvrdě. To tomu dodal Honza, takže vlastně dotvořil předchozí dílo, který vzniklo s Michalem.

Na desce není ani jeden konkrétní text, žádný nevypráví příběh. Všechny texty jsou pocitové, lyrické, všechny se dají vykládat deseti nebo dvaceti různými způsoby. Je to tak schválně? Texty s konkrétními příběhy tě nenapadají?

To tak vyplynulo. Já jsem nepřemýšlela nad tím, co píšu, nebo co po kom chci, aby napsal. Muzika se mi psala daleko líp, protože tam nápady přicházely samy. Texty vznikaly spíš na základě muziky. Jako bych jenom pojmenovávala harmonie. Nepřemýšlela jsem nad příběhama, ani mě žádný nenapadaly. To mi přijde jako další stupeň umění psát texty. Pro mě by bylo těžký napsat nebo vymyslet příběh. Nevím, jestli by bylo úplně to, co chci říct. Co chci říct většinou vyjádřím v pocitovejch věcech. Pro mě je muzika stejně důležitá jako text, padesát na padesát. Samozřejmě jsou písničky, kde text tvoří všechno a muzika může být jen jemně pod tím. Ale já si neumím představit, že bych psala příběhy. Nemám fantazii na to, abych vymýšlela, že dva šli tam a tam a skončili tak a tak. Spíš jsou to moje představy, takový abstraktní obrazy.

A jsou to jenom abstraktní obrazy, nebo jsou v tom schované i věci, které jsi prožila? Některé verše tak totiž působí.

No určitě, to samozřejmě jo. Pro mě tam příběhy jsou, ale popisuju je abstraktně a tím ten příběh jako by zaobaluju.

Hodně kritiků k tobě bylo dříve velmi skeptických ohledně toho, že bys přišla s autorskou deskou, a jak se na druhou desku čekalo, byli skeptičtí ještě víc. Oni ale teď v podstatě "Dotyk" chválí. Překvapila tě celkem příznivá reakce recenzentů a zároveň velmi dobré prodeje?

Já nevím, narazila jsem asi na samý kritiky, který byly špatný a strašně nabroušený. (smích) Četla jsem pár, kde bylo popsáno něco konkrétněji, ale to byly jedna nebo dvě nebo kolik recenzí, který mi dávaly smysl a něco mi řekly. Kritická nebo pozitivní - to je jedno. Já jsem se pak zařekla, že to číst nebudu. Každej má svůj názor. Já mám ráda vjemy od lidí ze svýho okolí, od lidí, který třeba pracujou v muzice, nebo který tvořej muziku, který vědí, jak ty věci jsou. Takže jsem si řekla, že to číst zkrátka nebudu. Hrozně jsem se toho bála. Takovej můj divnej přístup. Z toho mála jsem narazila na samý dost divný kritiky, kterým jsem moc nerozuměla. Byly v nich hlášky typu, že je to urážka českých balad nebo něco takovýho, prostě zběsilý názory. Takže se spíš divím, že říkáš, že vyšly nějaký dobrý recenze. Já jsem četla fakt asi jenom dvě.

A makrorecenzi na musicserveru jsi četla?

No samozřejmě! Ta byla jedna z nejlepších! (smích) Myslím si, že popisuje věci, který si uvědomuju, se kterýma souhlasím - samozřejmě ne úplně se vším - ale dávalo mi to smysl.

Zeptám se na věc, která mě na desce velmi tahá za uši...

Já vím, kam míříš.

Je to jeden verš v písni "Desetina"...

(smích)

...a sice "popovídááát".

No.

Proč to tam je? Tebe to netahá za uši? Krátká slabika na dlouhou notu, což je příšerný a častý nešvar českých textařů, a navíc ten verš je rytmicky úplně špatně.

(smích) A co k tomu mám říct? (smích)

Když jsi to nazpívávala, tak tě to netahalo za uši?

Rozhodně ne. Mně to přijde dobrý, protože já se na to nedívám ve smyslu, co je dobře a co je špatně. Je to někde napsaný? Já jsem nevěděla, že je rytmicky něco špatně.

Vždyť se ti to přece musí špatně vyslovovat, když to zpíváš...

Vůbec ne! Mně to vůbec nepřijde. Ani nikomu kolem mě to tak nepřišlo. A hlavně, když si přečteš ten text, "kloub kolenní" a podobný věci...

Kloub kolenní je naopak výborný!

(smích) A to jsou přesně ty různý názory! Já bych tohle vůbec neřešila. Dala jsem to tam více méně z legrace.

Takže chceš říct, že to má být vtip?

Vtip to být nemá. Je to prostě jenom jinak. Jinak, než jsou lidi zvyklý. Ale absolutně nemám pocit, že je to nějak špatně. Podle mých pravidel to špatně není. Co je dobře a co špatně? Ty pravidla si určuje člověk sám a ne, že jsou někde nějaký všeobecný, podle kterejch se píše muzika. Takovej je můj názor. A "popovídááát" vzniklo ve studiu, když jsme s Honzou nahrávali demáč. Ve studiu vzniká nálada, která nevznikne nikde jinde. Tam je člověk s ostatníma pořád a vznikne taková atmosféra, že zkrátka nejsou žádný zákony. Když jsem to poprvé zazpívala, tak Honza říkal něco ve smyslu: "To je dobrý, to jsem ještě neslyšel!" Tak vidíš, co potom s tím? To jsou věci, který vznikají přirozeně, a já přirozenosti nechci bránit, ať už je to pro někoho dobře, nebo špatně.

Klip "Malá mořská víla" je stejně jako tvoje předchozí klipy spíš pocitový, ale zatímco za těmi ostatními jsem si vždycky něco našel, mohl jsem cestovat svojí fantazií - což vůbec nesouvisí s tím, jestli se mi líbily, nebo ne - tak za "Malou mořskou vílou" jsem pro sebe nenašel vůbec nic. Jaký byl původní záměr? Proč je ten klip takový, že tam de facto akorát stojíš na vodě?

(smích) No ty ses hezky připravil dneska... Takovej příjemnej večer. (smích) Ten klip je čistě obrázková prezentace desky. Text popisuje strašně moc, příběh malý mořský víly většina lidí zná, tudíž jsem pro klip nehledala nic zásadního. Navíc mě nic moc nemotivuje dělat nějaký sofistikovaný klipy, protože přístup televizí k tomu moc nedává prostor. Vlastně úplně přesně nevím, proč se to dělá. Někde pustěj půl minuty, přes to čtyři čáry, kde se píše, kam všude máš volat a co všechno stahovat... Text "Malý mořský víly" sám o sobě vypráví příběh, proto mi nepřišlo důležitý tam dávat ještě nějakej další příběh nad to. Spíš jsem tam chtěla mít jenom zajímavý pocitový záběry. Aby když to někdo uvidí, si to spojil s tím, co slyší. To je celej záměr. Nebyl záměr udělat něco převratnýho, naprosto dokonalýho. Taky je pravda, že s klipama si kolikrát nevím rady. Nebo zatím jsem si nikdy nevěděla. A ani nemám zkušenost s někým, kdo by mi přinesl nějakej zajímavej nápad a sama nemám kapacitu ani buňky na to tyhle věci vymýšlet.

Chystá se z desky ještě další klip?

Chystá se ještě několik singlů a tudíž i klipy k nim. Na podzim by měl bejt hotovej "Podzim".

Dobrá. Přesuneme se k živému hraní. Všichni neustále komentují personální přemety v kapele, já bych ale rád zůstal u jednoho postu: začínala jsi s bubeníkem řekněme průměrných kvalit a postupně jsi se přes "dobrého" Honzu Jaška dostala až k vynikajícímu Davidovi Landštofovi, který s tebou i nahrál "Dotyk". A najednou na křtu místo Davida vidím překvapivě za bicíma Štěpána Smetáčka, kterého považuju za naprostou extraligu. Myslím, že v zemi není moc lepších bubeníků. Takže dvě otázky: Proč odešel David? A jak jsi získala takové eso?

Tak David odešel proto, že vznikaly situace, který mi nebyly úplně příjemný. Zkrátka harmonie nás všech dohromady neplnila to, co by plnit měla. Nejen že to nešlo dopředu, naopak se to stalo spíš takovou zátěží. Energie se nestřetly tak, jak by měly. A zároveň jsem chtěla víc od toho, kdo hraje na bicí. Myslím, že je to úplnej základ a byla jsem přesvědčená, že kvalita může být ještě lepší i za cenu, že bych pozvala nějakýho bubeníka ze zahraničí. S Davidem to prostě přestalo fungovat jak pro mě, tak pro něj. Nebylo to jenom z mý strany. Když jsem mu říkala, že už nechci, aby se mnou dál hrál, tak on říkal, že to cítí dost podobně. Další vývoj se mnou už David nesdílel. Nevím, jak to líp říct.

Ke Štěpánovi jsem se dostala přes Martina Ledvinu a k Martinovi jsem se dostala přes píseň "Poplach". Tu jsem původně zadala Daliboru Cidlinskýmu, který jí měl zprodukovat, ale nevyšlo to. Zkoušeli jsme to několikrát, ale ani jeden pokus se mi nelíbil. Tak jsem tu píseň vzala a řekla jsem Martinovi, aby "Poplach" udělal. Pak jsem s ním začala hrát, protože strašně tlačil, že se mnou chce hrát (smích)... Ba ne, dělám si legraci, ale on by to chápal. Je to precizní muzikant, kterej má věci srovnaný, a ovládá všechno, co potřebuju od člověka, kterýho mám v kapele. Je taky vynikající kapelník - proto jsem ho zvolila - a v kapele zavedl řád. No a Martin mi doporučil Štěpána, protože já jsem mu řekla, že chci nejlepšího bubeníka v Čechách. Na to on řekl, že fajn, že jedinej, kdo ho napadá a dává mu smysl, je Štěpán. A Štěpán do toho šel. Teď mi říká, že se mu to líbí, takže si myslím, že spolupráce bude pokračovat.

Slyšela jsi nějaké desky, které natočil dřív?

Slyšela, dokonce mi nějaký dal a já jsem si to poslouchala ještě před tím, než jsem ho vzala do kapely. Slyšela jsem zejména jeho projekty, teďka ten poslední například... nemám paměť na jména...

"Rock'n'roll From Prague" se to tuším jmenuje...

Jo. Je to hrozně zajímavý. Štěpán je neuvěřitelná osoba.

Ale to je alternativa jak blázen.

To jo, ale já myslím, že do mých písní se hodí jeho rána, jeho přesnost, jeho vnímání muziky. Když jsem ho slyšela poprvý, tak jsem málem padla. Bylo to zas o stupínek výš.

Nejen na postu bubeníka, ale taky u baskytaristy nastávají v některých písních změny. Jak se ti zpívá s baskytarou?

Naprosto příšerně, ale je to hrozná zábava a já to dělám proto, že mě to za prvý strašně baví a za druhý se to chci fakt naučit. Naprosto mě ten nástroj fascinuje. Čtyři struny a přitom to dělá strašně moc. Je to nádhernej nástroj. Samozřejmě mám spoustu rezerv a ve zpěvu mě to ovlivňuje. Basa musí jít s bicíma. Tím nechci říct, že by zpěv neměl jít s bicíma, ale rytmicky je to často proti sobě. Chce to samozřejmě nějakej čas. Ať už hraju jakkoliv, ať si o tom myslí kdokoliv cokoliv, chci to prostě dělat, protože si myslím, že to tomu všemu i něco dává. Něco tam zkrátka v dálce blejská, co se mi líbí.

Co se dá očekávat od podzimního turné? Pojede, jestli se nepletu, po jedenácti halách včetně T-Mobile Arény v Praze, kam se vejde nějakých patnáct tisíc lidí. Na co se můžou těšit ty tisíce, které přijdou?

(smích) Ty, který možná přijdou, se můžou těšit na spoustu věcí. Všechno se teď připravuje, proto nejezdím na žádný festivaly. Chystám projekci, chystám hosty, chystám zajímavý aranže - nemyslím tím, že by byly úplně překopaný, ale budou třeba změny některých nástrojů, živá elektronika, housle a tak. Takový zvláštní složení. Hodně jinej přístup proti tomu, co jsem kdy dělala. Každá písnička by měla být něčím trochu jiná. Dost těžko se to popisuje, ale chci to zkrátka udělat hodně zajímavý. Myslím si, že to dopadne dobře.

Kolik muzikantů se bude účastnit?

Šest. Nebudou na pódiu stále, na nějaký písničky se někdo bude střídat. Šest plus já.

Budeš, předpokládám, hrát písničky ze svých dvou desek a ještě třeba něco navíc? Nějakou novinku nebo zase nějaký zajímavý cover?

Samozřejmě nad tím přemýšlím, ale mně teď zabere každý den práce od rána do večera jenom příprava mých věcí tak, aby fungovaly. Myslím, že je na tom ještě hodně co dohánět. Takže jestli nějakej cover nebo tak něco, to přijde až v poslední řadě, těsně před turné. Pro mě je hlavně důležitý zahrát "Spoustu andělů" a "Dotyk" - ne všechno, ale třeba dvacet nebo jednadvacet písní, něco přes hodinu a půl, hodinu a tři čtvrtě, to by měl být čistej čas.

Bude předkapela?

Předkapela bude, nebo spíš host, to je rozdíl. Brno a Prahu se mnou pojede Nathalie Nordnes, norská zpěvačka, která bude hrát jenom na klavír a s cellistou. Je to hrozně zajímavá muzika, něco ve stylu Damiena Rice. Z nahrávek se mi to líbí, tak uvidíme naživo. A jinak se mnou celý turné pojedou Roe-Deer.

Pokud vím, ty taky ráda chodíš na koncerty, že?

Ano.

A máš ráda, když koncerty začínají na čas?

Tak celkem jo, ale chápu, když se to zpozdí.

A svoje koncerty chceš začínat na čas, nebo bude standardem to, co bylo na křtu, tedy tři čtvrtě hodiny po čase uvedém na vstupence?

Počkat, tři čtvrtě hodiny po čase uvedeným na vstupence?

Na vstupence bylo půl osmé a začala jsi ve čtvrt na devět.

Fakt? Ale to je spíš z organizačních důvodů, aby tam byli na začátek fakt všichni.

Ale to je jejich problém, když nepřijdou včas.

Já vím, ale když jsou lidi ještě venku a choděj, tak na ně počkáš, protože zkrátka chceš mít publikum. Zvláště na prvním koncertě. A taky si vzpomínám, že tam byla technická chybka v nahrávání, takže si vybavuju, že jsme čekali taky na to, až se to opraví a budeme ten koncert moct nahrát do stop.

Takže ty v pozici návštěvnice koncertu, který začne s půl nebo třičtvrtěhodinovým zpožděním, jsi naprosto v pohodě.

Myslím, že třeba půl hodina je naprosto v klidu. Nemyslím si, že když se na vstupenku napíše půl osmá - když jsme u toho - a začne se v osm, že to je problém. Nevím, nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela, protože kdykoli jdu na koncert, začne to později, než je někde napsáno, a já to chápu, protože vím sama, co se tam všechno může stát.

Dostala jsi od České televize nabídku zúčastnit se EuroSongu. Nabídku jsi nepřijala, pak proběhlo něco, co jsi asi viděla. Jsi teď s odstupem ráda, že ses nezúčastnila, nebo tě to mrzí?

Na to jsou dva druhy odpovědí. Na jednu stranu si člověk říká, že to určitě byla nějaká šance, která nebude lítat vzduchem pořád, ale co se týče toho, jak to vypadalo, jak to bylo celý příšerně udělaný, to mě fakt přímo naštvalo. Je to jenom past na lidi a vůbec to není o tom, že by chtěl někdo někomu někam pomoct. Dle mého názoru to bylo celý nevkusný.

A viděla jsi mezinárodní finále?

Finále jsem neviděla. Neměla jsem odvahu se na to dívat.

Prý to nebylo o mnoho lepší.

Myslím si, že bych v tomhle už měla jít po svých. Chci pracovat na tom, abych mohla jít i někam ven, ale skrz soutěže asi ne. Pravda je, že jsem nevěděla, jak se rozhodnout, protože když ti někdo nabídne, že se můžeš dostat do světa, tak je těžký říct ne. Může to něco ulehčit, když se ti podaří tady zvítězit - což si myslím, že proti Kabátu bych stejně neměla šanci. Ale nemrzí mě to. Soutěžní část už mám za sebou.

Na závěr bych měl takovou zvláštní a možná nepříjemnou věc. Ty a tvůj brácha manažer máte pověst, že si všechny věci, týkající se prezentace na veřejnosti, velice pečlivě hlídáte, a to jak co se týče fotek, tak rozhovorů a jejich autorizací a podobně. Je to dva měsíce, co jste byli v časopise Instinkt Romanem Lipčíkem obviněni, že po rozhovoru, který s tebou dělal, nešlo jenom o autorizaci a - jak on se vyjádřil - spoustu buzerací okolo, ale že mu byly tlačeny také dvě vámi připravené otázky včetně odpovědí, na které se neptal. Lipčík to nenapsal k tomu rozhovoru, napsal to do svého sloupku. Já bych byl rád, kdyby ses k tomu vyjádřila. Dělám s tebou už několikátý rozhovor a nikdy se mi nic podobného nestalo, byť autorizace jsou řekněme velmi pečlivé. Můžeš tedy říct, jak to s panem Lipčíkem, renomovaným hudebním publicistou, bylo?

My jsme měli promo dny, kdy zkrátka novináři přicházeli, sedli si se mnou, já jsem jim odpověděla na jejich otázky a oni to napsali. Pokud to nesplňovalo to, co jsem tím chtěla říct, tak jsem to opravila tak, aby to z toho správněji vyznělo. Sám víš, že když slova řekneš, vyznějí trošku jinak, než když jsou napsaný. To je prostě tak, stává se mi to všude a není rozhovor, ve kterým bych ani jednou neškrtla. Vždycky je nějaký slovíčko, třeba malý, který stačí přeškrtnout, a napsat trošku jiný a je to ten význam, kterej chci říct. To je jedna věc. S panem Lipčíkem jsme se rozloučili velmi hezky, usmíval se a říkal, že všechno pošle, což jsme ani nečekali, protože to měl bejt původně report. On z toho udělal rozhovor plus krátkej report. Já jsem chtěla vidět jenom svoji přímou řeč a on ať si do toho reportu napíše, co chce. Zkrátka jsme jenom chtěli autorizaci rozhovoru, tu jsme dostali - jestli tím myslí ty buzerace, tak nevím -, něco jsem tam opravila a nebylo toho moc, to přísahám. Poslala jsem mu to zpátky, jako to dělám u všech, a on ještě děkoval za to, že jsou to opravdu jen malé změny, cca dvě slovíčka. Brácha mu k tomu poslal žádost, ne příkaz, o zveřejnění některých informací ohledně Světlušky, podzimního turné, kterou posílal všem novinářům. Proto se tyto dny nazývají promo dny, kdy novináři přijdou, dostanou rozhovor a na základě toho se nám snaží někde zveřejnit informace o tom, kde mě lidé mohou vidět, věci, které se týkají mé osoby. Nevím, co na tom pan Lipčík vidí špatného. Jsou to jen fakta, který by se měly dostat k lidem. Toť vše, o co jsme je požádali. Každýho úplně stejně. To je celý.

Požádali, nebo nutili?

Jak můžeme někoho nutit? Když někdo nechce, tak to tam nenapíše. Přece je nemůžeš nutit. A ani nechci nikoho nutit, to byla žádost. Stejně jako ty se mě třeba dodatečně zeptáš, jestli tam můžeš doplnit otázku, protože by se ti hodila, a jestli bych ti mohla odpovědět. Tak ti na ni odpovím, když na to budu mít čas. To je úplně ten samej přístup. Ale nevím, co myslel buzerací, nezažila jsem bráchu, že by někoho buzeroval, že by mu nějakým způsobem ukrajoval jeho práva nebo něco takovýho.