Nad některými věcmi prostě člověku zůstává rozum stát. Na výtečné počasí jsem si v prvním srpnovém víkendu v Kácově, kam se sázavský festival přestěhoval, zvykal docela rychle. Ale aby v celém stanovém městečku a celém festivalovém areálu fungovaly zpočátku pouhé dva kohoutky s vodou (pravda, později jich bylo osm), na to si prostě zvyknout nehodlám. Mastné vlasy, slané rty, zpocená záda, fleky od hořčice a od piva na tričku prosím, ale člověk by se čas od času rád zchladil. Jak si pak má užít všechna ta velká jména? Kosheen, Skye, jamming pod taktovkou Dana Bárty, Roberta Balzara a Romana Holého...

Pivečko a klobásku
Ale sere pes. Hlavně že pivo bylo dobrý. Krušky jedenáctka, mušketýr. Jo, seděl k té atmosféře kácovského zámku. Jenom cenu vymýšlel nějaký ignorant, protože dvacet šest kaček je sice ještě na hranici slušného chování (ve čtvrtek naproti tomu nadchla akce místního Kácovského pivovaru: desítka za deset, dvanáctka za dvanáct), ale moc kulaté číslo to není. Takže vlastně bylo buď za třicet, nebo jste měli v peněžence slušnou řádku dvoukaček. A to nemluvím o tom, že tyhle hrátky s drobnýma prodlužovaly i samotnou čekačku na onu božskou jedenáctku. Ale fronty nebyly zase tak hrozné, takže tady jde spíše jen o princip. A mimochodem, bylo i černé pro ženský - za třicet. Asi proto, že toho vypijou míň, tak aby utratily stejně.

Co ale nebylo, je nealko. Tedy alespoň na čepu. V lahvích se samozřejmě našlo, ale za takový litr a půl minerální vody jste vyplázli stovku. Jen jsem si s hořkým úsměvem zavzpomínal na konkurenční Rock For People, který jsem navštívil asi před dvěma lety, a perlivá voda se na něm tehdy dala koupit v poměru korunu za decku. A po celém areálu samozřejmě tenkrát byla i koryta s pitnou vodou. Jenže nejen život, ale i festival je otázkou priorit.

Ony ceny, úroveň a rozmanitost cateringu byly vůbec podivné. Gyros za sedmdesát? Palačinka za padesát? Ještěže klobásu za čtyřicet jste mohli koupit co pět metrů... Po takovém prachobyčejném hamburgeru byste jenom zaplakali. Nakonec jsem poslední den objevil i stánek s nimi, byl oproti těm ostatním vytížen na nějakých tisíc procent a já si dal dva. A hotdog, než je udělají.

Stanové městečko
Na letošní SázavaFest přijelo nakonec víc než patnáct tisíc platících návštěvníků a většina z nich samozřejmě zaplnila stanové městečko, které jim nabídlo zmiňované dva (respektive osm) kohoutků s vodou a deset sprchových koutů. Hodinové fronty na obé se tak samozřejmě brzo staly součástí festivalové kultury. I když co já si můžu stěžovat, když jsem si v pátek užil dokonce teplou vodu a bez čekání - pravda, bylo půl čtvrté ráno a sprchoval jsem se dvěma neznámými slečnami (bohužel ne v jednom sprchovém koutu). Později se fronty začaly tvořit i před mobilními WC buňkami, protože těch použitelných neustále ubývalo, ale v sobotu došlo k jejich kultivaci a situace se výrazně zlepšila.

Co mě ale jednoznačně překvapilo, je fakt, že lidé samotní k sobě byli vstřícní - žádné hádky v dlouhých frontách na ranní hygienu či večerní sprchu a jen jediná hádka kvůli "rušení nočního klidu". Ráno jsem nezaznamenal žádné pozvracené stany, jak už tak nějak bývá zvykem, a vůbec silně podnapilých návštěvníků bylo minimum. Celý festival proběhl bez výraznějších konfliktů a naschválů.

I když výjimky se přece jen najdou. Ale hláška "hoši, vysrat se mi do stanu fakt nebylo vtipný" vás opravdu spíše rozesměje (pokud samozřejmě nejste majitelem toho stanu). Stejně jako vás zahřeje závěrečná sobotní rozlučka, kdy se z jednoho celtového přístřešku začalo ve tři ráno ozývat "dobroooooou!" a postupně mu ostatní stany odpovídaly. Na půl kilometru daleko, ze všech světových stran.

Letošních pět hlavních scén bylo umístěno podél toku Sázavy do jakési nudle a ze zvukových důvodů (přeslechy z jednotlivých scén) byly rozmístěny vcelku daleko od sebe. Poprvé jsem to pocítil ve chvíli, kdy jsem po solidní čtvrteční otevíračce Satisfucktion mířil z er-jedničky do Balbínovic stanu na českou legendu z největších, Oskara Petra, který společně s houslistou Jirkou Vopavou připravil jeden z vrcholů úvodního dne festivalu. Jejich verze Krylova opusu "Morituri Te Salutant" ukázala té Landovic kolena z pořádné výšky. A to mám tu rockovou verzi docela rád.

Během následujících dnů mě ale vzdálenost začínala tlačit víc a víc. Zvláště v případech, kdy se zajímaví interpreti začínali mírně krýt. V oficiálním festivalovém průvodci jste totiž sice měli začátky všech vystoupení, ale už ne jejich předpokládaný závěr, takže jste desetiminutový přesun z er-jedničky do Balbínova stanu vždy pořádně rozmýšleli. Nejednou se mi stalo, že jsem došel jen na přídavek a hned se vydal zase na cestu zpátky. Ve čtvrtek jsem takhle omylem došel na vystoupení skupiny Photolab se superstárovou Magdalenou Šalamounovou. Svého času mě v televizi velmi zaujala, ale tady byl její projev opravdu tristní. Možná jen špatný den.

Jde to i bez hlavní scény I.
Už během středečního warm-upu jsem si řekl, že si letošní Sázavu užiju trochu jinak. Bez tlačenic před hlavní scénou a bez všech těch zaručených festivalových koňů. A vydal jsem se tak hlavně za DJem Kájou z Radio 1 stage - ačkoli tady jsem se některým koňům nevyhnul, takže i já napíšu, že fixa byla skvělá a že tátačům všichni zobali z ruky - a do akustických veršů Balbínovy poetické hospůdky ve stanu Mattoni Music. A ono to stačilo. Ptáte se proč?

O Oskaru Petrovi jsem se již zmínil dříve, takže teď nesmím zapomenout na Janu Šteflíčkovou se skupinou Kůň, která ve čtvrtek s textařským nadhledem pohladila po duši nejen mě, ale i majitele imaginární ceny za vohoz festu, který během tuctového vystoupení Roe-Deer na er-jedničce stihl vyměnit nafukovací žížalu Julii za nafukovací kuřátko Tweetyho a doplnil tak svůj piknikový ohoz (sombrero, tričko www.ochranafauny.cz a pletený košík s dekou, bochníkem chleba a plaskačkou) o klišovitou třešničku na dortu. Svým sólo tancem rozesmál i pohodu šířící Janu, kterou jsem jen v duchu musel poopravit a její písničku "Jablečno" věnovat spíše než počasí burčáku, který se ve velkém prodával ve stánku opodál.

Po profi, ale lehce umělém vystoupení Southpaw (klávesák Karzi ho celé odehrál se zlomenou rukou) došlo i na er-jedničce na plakátové vrcholy prvního dne. Nejprve roztočila mrtvýho čápa nad hlavou Vypsaná fiXa a nutno podotknout, že nakonec nešlo jen o vrchol plakátový - rozladěné kytary, popraskané struny, všechno šlo stranou a energie sršela do publika po megawattech -, a své si také odehráli Tata Bojs. Klasika. Mardoša spálil dalších třicet tisíc kalorií a lidi to bralo.

Tím neplakátovým vrcholem pak bylo závěrečné vystoupení v Balbínově stanu. Vůni čerstvě spadaných dešťových kapek tu atmosférou poškrábaných elpé desek, dlouhých kalhot do zvonu a výkřiků stop-war-make-love zředil australský písničkář žijící v Praze Jamison Young. Respekt. Před rozbřeskem dalšího dne jsem ještě stihl navštívit Red Zone stan, kde DJ Chris Sadler dokázal v nastolení té správné nálady předčit tuzemskou královnu DJ Luccu.

Jde to i bez hlavní scény II.
V pátek na er-jedničce zazářila Pannonia Allstars SKA Orchestra, která dokázala už odpoledne roztančit pár stovek diváků (na rozloučenou si s nimi publikum s chutí zazpívalo píseň o Gagarinovi) a totéž se ještě ve větším měřítku podařilo Moimiru Papalescovi a jeho nihilstům po druhé hodině ranní. Za zmínku stojí i spojení skupiny November 2nd a Janet Robin, které v odpoledních hodinách sledovala zaplněná Mentos stage.

Naopak se silným pocitem rozčarování jsem opouštěl vystoupení Pražského výběru II., který krom brutální hlasitosti (hmyz proletivší kolem repráků byl zvukovými vlnami bez milosti smeten minimálně na dvacet metrů daleko) nepředvedl nic. I potlesk početného publika byl jen vlažný, a to možná ještě přeháním. Inu, mládí vpřed! Po půlnoci tento bonmot třikrát podtrhli Sunshine, kteří dokázali prochlazené publikum řádně rozproudit - sic mě Kayova "úchylka" zpívat na zábradlí oddělující publikum od pódia řádně iritovala, protože jsem byl pokaždé převálcován davem šílícím puberťaček, které si na něj chtěli sáhnout. Ale to je už jen malý mráček...

Spousta lidí dorazila pouze a jen na Kosheen, což dokazovaly fronty před pokladnou pět minut před jejich vystoupením. Na Kosheen šla valná většina všech přítomných a roztomilé "Děkuji miláčkové" v podání Sian Evans všechny potěšilo. Aneb zobejte mi z ruky. Cokoliv Sian udělala, bylo kvitováno potleskem a pískáním. Ani se nedivím, že mají Českou republiku tak rádi. Rychle se prokousali novinkovým albem "Damage" a nabídli kombinaci hitů z "Resist" a "Kokopelli". Support Lesbiens jsem si milerád nechal ujít a vyrazil až na Pehu. Čekání na "Spomal" s nekonalo, lidé si pobrukovali i jiné hitovky téhle slovenské senzace. Tečka. Pátek skončil.

Jde to i bez hlavní scény III.
Závěrečná sobota připravila jednu lahůdku za druhou. Nejprve na er-jedničce bavilo trio Eggnoise, Yellow Sisters a The Prostitutes, kteří však trochu přepálili hlasitost, takže místy to spíše vypadalo, že když už podle slov DJ Káji z R1 prohráli souboj o nejníže zapnutou basu, chtějí alespoň v hlasitosti trumfnou Pražský výběr II. Ne, netrumfli, ale chyběl jenom vlásek.

Absolutním vrcholem pak bylo vystoupení Xaviera Baumaxy, který už během ladění odrovnal smíchy jak zvukaře, tak část publika, aby následně v rámci zvukové zkoušky vystřihl coververzi Vypsané fiXy a pak zahrál diváky překypujícímu publiku, jež hltalo každé jeho slovo, jedinečný set. Začíná to vypadat, že tohle jméno bude hodně stoupat na ceně. Jeho vystoupení byli na pódiu přítomni také jeho dva psí miláčkové - jeden spokojeně podřimoval, druhý si sem tam zaskočil prohlídnout diváky v první řadě nebo očichat nějakou tu bednu. Pokud bych slovo cool někam chtěl nacpat, tak právě k Baumaxovi.

Pak se ale všechno podstatné přesunulo do Balbínova poetického stanu, kde se nejprve povedlo nazvučit / nenazvučit Jana Budaře (výkřiky "basu míň, zpěv víc" pomáhalo i publikum), takže nakonec s dvacetiminutovým zpožděním zahrál set plný pískanců a lupanců, který ale většině diváků stačil a řádně mu za něj poděkovali. Spousta jich ale trpělivost ztratila a odešla v průběhu.

Po literární vložce v podobě autorského čtení Michala Viewegha a Ireny Obermannové došlo na částečné rozebrání stanu, protože divácký zájem několikanásobně přesahoval jeho kapacity. Nejprve musel Jiří Schmitzer potřetí přidávat, protože měl dle svých slov strach, že mu jinak diváci rozbijou držku (ale "Prdel" stejně nezahrál!), a poté se totéž v bleděmodrém povedlo Meky Žbirkovi, který to prostě s lidmi umí. Takový aplaus si budu pamatovat i za dvacet let, až si budu maskovat první výraznou pleš. A vůbec, sborové zpívání notoricky známého popěvku z "Hey Jude" je tím nejsilnějším momentem z celého festivalu.

Na úplný závěr jsem si ještě našel čas na neuvěřitelně talentovanou Ukrajinsko-Čecho-Angličanku Katuš Young, která pro mě ukončila celý festival jedinečným folkovým vystoupením. To, co tahle slečna odehrála na svou akustickou kytaru, nezahraju v hospodě ani se svýma dvěma kamarádama "kytaristama". Na co potřebujete basu a dvě kytary, když můžete pozvat jednu křehkou dívčinu? Smekám. Vzal jsem si cédéčko - možná ho někdy rozeberu i více.

Happy end
Sázavský festival měl i tento rok své pořadatelské mouchy. A nebyly zrovna malé. Ale koho to, k sakru, zajímá, když svítí sluníčko, pivo tečem proudem, klobásky voní z každého stánku a vaše oblíbená kapela hraje vaši oblíbenou písničku? Hudební kritiky? No a? Už teď se do Kácova za rok zase těším!

---

Festival tak trochu jinak (očima Honzy Kuliga)

1. Nejen hudbou je člověk na festivalu živ aneb děkuji O2 a Friscu za tašku, vestu, hrnek, křeslo, termosku apod.
2. Mrkni doleva, mrkni doprava. Všichni na Kosheen. Hraje tady vůbec někdo jiný?
3. Korunka ke korunce a máme tři stovky. Lidi, sakra, neztrácejte peníze. Budou vám chybět.
4. Příjezd Jugiho z UDG. Troubení na všechny strany. Ne, toho si nešlo nevšimnout, zvlášť když přijel minutu před koncertem.
5. Nedostatek vody aneb čištění zubů trvá dvacet minut.

SázavaFest, Kácov, 2.-5.8.2007