Kdyby Olympic hráli v dnešní době, asi by zněli jako kapela Crossband. Je to pochvala? Rozhodně ne. Jejich desce "Auditorium" chybí autentičnost, je nesnesitelně rádiová, vymydlená a upravená pro snadnou finální konzumaci.
Kapela
Crossband je z Nymburka a říká o sobě, že hraje směs rocku, pop-rocku, blues a funky. Je to pravda? Je. Z tak suchého konstatování si můžeme vzít leccos: třeba očekávání. Osobně míchání stylů vždy vítám; je pro to potřeba určité muzikantské zručnosti, vyzrálosti. Ne že by jí
Crossband nedisponovali. Po sté první se potvrzuje, že zmáknutá hudební technika je jen prvním krokem k natočení dobré desky. A "Auditorium" je prvním krokem - jenže na nenastoupené cestě.
Smíchat pop-rock, funky, blues a přidružené hudební esence, z toho by mohlo vzejít něco, jako když
Pearl Jam natočili v roce 1991 album "Ten".
Čti: mohla by vzniknout více než skvělá deska. Ta nevznikla.
Crossband nenatočili, bohužel, ani desku zajímavou. Když zvážím, co všechno se
do významu toho slova vejde, je to docela smutné resumé. Celkově hodnotím "Auditorium" jako pohřeb hudebního potenciálu.
Deska je doslova prošpikována zajímavými (ano!) hudebními nápady, z nichž prakticky ani jeden není rozvinut, není na něj nijak navázáno. To v
lepším případě, v tom horším je rovnou pohřben. Kluci z Nymburka znají pár způsobů, jak skladbu spolehlivě zazdít. Nejoblíbenějším a
zatraceně nejúčinnějším je tzv. hurá refrén. Ten definujme jako pasáž, podloženou primitivním rockovým, trsavým rytmem a doplněnou kytarou,
která jakože burácí. Vše korunuje zpěv přednášející texty, jež jsou kapitolou samy o sobě. Namátkou ve skladbách "Pepa", "Jarní", "Šla o tobě
krajem zvěst", "Souhvězdí" či "Cesta".
Jestli na "Auditoriu" něco skutečně vadí až uráží, je to nesnesitelná vymydlenost alba, jeho rádiová přítulnost. Hudba je vyprodukována tak,
aby ani náhodou nemohla urazit nejširší publikum. Tedy, hudebně neorientované publikum. Osobně sázím na to, že úspěch se dá dosáhnout dvěma
způsoby: natočit buď pořádně drásavě energickou, anebo složitou desku. Vrcholem je pak obojí zkombinovat, ale když jdete do posilovny, taky
nezačnete zvedat rovnou stokilová závaží. Takže pro začátek a pro
Crossband pár doporučení.
Na první poslech slyším, kam až sahají instrumentální dovednosti všech členů kapely (kromě hlavního zpěvu). Daleko za moje, chcete-li
přiznání. Proč to nevyužít? Aby
Crossband stáli za poslech, museli by se nejdřív zbavit oné připravenosti pro konzumaci, trošku ji ztížit.
Vyplatilo by se to, své publikum by určitě našli, i když v jiných vrstvách. V polohách, kde z nich momentálně dýchá jakýsi názvuk možné
energičnosti (skladby "Nostradamus", "Pepa", "Šla o tobě krajem zvěst", "Czechtek 2005"), dodat energii opravdovou, divokou, nespoutanou.
Nechat boostrovanou kytaru více dýchat, použít trošku hlučnější a špinavější riffy. Momentální kytarová opatrnost připomíná v určitých
místech spíše knedlíkovou "metalovou" produkci.
V klidnějších skladbách ("Fousáč", "Jarní", "Vlny mezi námi") je naproti tomu spousta časoprostoru, kde se dá skladba protáhnout
instrumentálně vymáklou pasáží. Ta by skladbě dodala jedno - intenzivnější gradaci a následně hustší atmosféru. Tu, společně s lepšími
texty a zvládnutějším zpěvem, potřebuje
Crossband jako sůl. Skutečným prvním krokem vzhůru bude, až se kluci odhodlají vyměnit hurá zábavu
za alespoň trošku hloubky.