Na svých dvou albech "Turn On The Bright Lights" a "Antics" se Interpol hudebnímu světu ukázali jako kapela s talentem na víc, než módní rehabilitování post-punkové vlny s (v novém tisíciletí) neskutečně atraktivním zvukem narkotických ikon plastu, bolesti a silikonu Joy Division a poetické garáže Television. Nováčci z New Yorku scéně dali naději na budoucí kult se vším všudy. Tady a teď nejde o zaslepené adorování - Interpol totiž na rozdíl od ne zrovna krátké řádky dalších rychlých hvězd, co tehdy byli dobře prodejné a zábavné (současně to jsou i ty hvězdy, na které se dnes s oblibou nadává), měli v zásobě něco vlastního a opravdového.

I když teď nahráli svou prozatím nejhorší desku (avšak stále vzrušující, plnou krve a pulsujících žil, která je v kategorii kytar jednou z nejlepších letošního roku), tyto vize nezničili. Fakt žádná zrada. Takže si jejich trojku "Our Love To Admire" dávejte vedle "OK Computer" a i když je jasné, že Yorke a Banks (krom toho, že rádi stavějí na depresích, na sobě a na vašich slabých místech) nemají společného téměř nic, bude vás to psychicky ničit úplně stejně a nepřestanete s tím, ani kdybyste museli. Můžete si to dávat vedle debutu "Turn On The Bright Lights" (aby bylo jasno, ta deska je na rovných 10/10) a říkat si, jako že super nový věci, ale že chybí něco, co z dobře napsaných skladeb udělá víc než hity. Pro úplnost tomu chybějícímu prvku budeme říkat duše. Nebo se tím můžete nechat sejmout a už potřetí omráčit, protože na to jsou nové písničky pořád dost dobré. Záleží to na tom, co jste od nich čekali.

V nových písních předvádějí Interpol post-punk, New York a depresivní filosofii stále hodně slušně, ale jsou tu určité fragmenty, které se od nich nečekaly, a k tomu tu nejsou určité fragmenty, které se od nich naopak čekaly. Začalo to už singlem "Heinrich Meneuver" - nekompromisní hit a chytlavá rána, kde se vyzpívá jednoduše a rychle znějící slogan "How are things on the West Coast?". Něco tak zkurveně popového jste od této kapely snad nikdy slyšet ani nechtěli. A nic proti popu. Píseň akorát tak vhodná na libovolné parties radovánky nebo ranní vstávání. U Interpol nejdříve rozčarování, později radost. Co tu máme dál? Chvíli to páchne spáleným železem, jako by kluci nevěděli co a jak - zkoušejí to s efekty posbíranými v dešti a nočních tunelech. A přitom by v těchto momentech bylo nejsilnější ticho. Jindy naopak chybí okamžitý úder a citové rozložení, které zasáhne. Alespoň z prvního kontaktu.

Banksův projev je stále intenzivní, a to tak, že mu uvěříte téměř vše. Klidně i to, že co se týče rock'n'rollu, tak má prožito, i když je jasné, že je to s ním trochu jinak. V jedné písni může se zoufalými vzpomínkami v hlase operovat se slovem "baby" v takové míře, že byste dojali emo-sestru, co si nedá říct, ať to do ní tlačíte zprava nebo zleva. A přesto dojdete k tomu, že ačkoliv to dřív nebývalo, teď to asi tak má být. Když do starých dobrých post-punkových riffů vyřvává o rozchodu, co nechtěl, nevíte, jestli jde o prosby, naivitu nebo přání, a abyste pochopili, dáte si tu pasáž za sebou desetkrát. Jsou romantičtí, ale jinak, než se to dnes většinou dělá, těžce a nepříjemně. Jejich interpretace depresí nepřiměje řezat žíly, ale na slzy a otázky, co teď se sebou, dojde.

Album "Our Love To Admire" nabízí soundtrack k řešení sebe samotných, zkoumání, analyzování. A pokud vás pořád neserou post-punkové romanticko-punkové vyřvávačky, tak to s klidným svědomím můžete milovat. Nebo si to dejte po propité noci, kdy vás někdo opustil. Jen s tím pasováním na kult počkáme.