Orbital to před lety zabalili a oba bráchové nyní kopou pouze za sebe. Paul Hartnoll byl drobet rychlejší a již servíruje svou prvotinu "The Ideal Condition". Na ní spojuje scénickou hudbu s prvky elektroniky, na kterou jste u nich během společného fungování byli navyknutí. Deska to není příliš dlouhá, ale rozhodně se povedla.
7/10
Paul Hartnoll - The Ideal Condition
Celkový čas: 40:39
Skladby: Haven't We Met Before?, For Silence (feat. Lianne Hall), Simple Sounds, Please (feat. Robert Smith), Unsteady Waltz, Nothing Else Matters (feat. Akayzia Parker), Patchwork Guilt, Aggro (feat. Joseph Arthur), Dust Motes
Bráchové Paul a Phil Hartnollovi světu dali prvotřídní projekt
Orbital, ten však po vydání "Modrého" alba vše zabalil a každý z nich se vypravil svou cestou. Phil společně s Nickem Smithem založili zcela nový produkt jménem
Long Range; na osmý srpen je ohlášen jejich debut "Madness And Me". Paul vsadil pouze na svůj um, pozval si však několik hostů, symfonický orchestr a pěvecký sbor - výsledkem je scénicky obalená kráska "The Ideal Condition". S velkým citem tu spojuje dva světy, ten typicky orbitalovský, co se týče práce se zvuky, a k nim přidal symfonické ornamenty. Posluchači je tak předložena revize toho, kvůli čemu mělo tolik lidí rádo
Orbital, ale přesto z jiné dimenze a úhlu pohledu.
Pokud by se někdo snažil najít určitý průsečík mezi tím, co bylo a co teď za sebe prezentuje
Paul Hartnoll, nemusel by až tak dlouze hledat. Stačí totiž provětrat jejich soundtrack k filmu "Octane" (2003). Oddělením industriálně temnějšího odéru a přelakováním celého základu orchestrálními instrumentacemi v podání The London Session
Orchestra a pro tento účel sestaveného sboru se bez potíží dopracujete k soundu "The Ideal Condition". To je tak jemnější, přístupnější a umístěné vokální skladby balancují na pevných spojnicích popových skladeb.
Pilotním singlem se stala pecka "Please" s Robertem Smithem z
The Cure, pro něhož to není první ani poslední střed s taneční muzikou (za zmínku třeba stojí spolupráce "A Forest" s
Blank & Jones). Vrcholem je až téměř dojemná "Nothing Else Matters", tu pro změnu nazpívala Akayzia Parker. V prostoru těchto něco málo přes čtyřicet minut naleznete vše od prostých hrátek s melodiemi ("Simple Sounds") přes vychytávky tipu "Patchwork Built" a konče u symfonických básní, zde zmíním "Dust Motes", ta byla věnována Paulově mamince.
Sólo Paula Hartnolla je pestré a různorodé, přesto sedí pěkně pohromadě. Neztratilo se zde nic z jeho puntičkářského přístupu, díky čemuž se "The Ideal Condition" jen tak neomrzí. Hledání dokonalého zvukového ideálu však pokračuje a je to nadhozená rukavice pro Phila, bratrská bitka totiž zatím nezná vítěze ani poraženého.