"O půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí jdu co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem," zpívá Mňága a Žďorp v jedné ze svých nejznámějších písní. Nám teď ještě do půl třetí pár hodin zbývá. Je deset dopoledne a s fotografkou čekáme u vlakového nádraží na frontmana téhle populární kapely - Petra Fialu.

Jeho skupina letos slaví dvacáté narozeniny a my se chystáme na putování po jejím "rodném" městě. Průvodcem nám nemůže být nikdo jiný než právě Fiala - hlavní postava kapely, výrazný autor, vedle Mardoši z Tata Bojs a Jaromíra Švejdíka z Priessnitz zřejmě nejlepší český textař a donedávna ještě pesimista z povolání. Za chvíli přijíždí a nabírá nás do svého auta. "Nádraží je ideální začátek naší cesty. Bylo to pro nás vždycky důležité místo, protože tu byla první hospoda ve Valmezu, která byla otevřená nonstop," prohodí písničkář a startujeme.

"Něgdy nejdu spát a motám se městem
a myslím na to co jsem a hlavně na to co nejsem
spěchat není kam a proč - mně nejede žádný vlak
a kdyby přece náhodou, raději odvrátím zrak."

Je poslední školní den a prosluněným městem se potulují děti s vysvědčeními. Je tak pěkně, že člověku ani nevadí zasekané ulice a že co chvíli stojí v koloně. Během dlouhých čekání se bavíme o Mňáze, ale hlavně o městě. O Valmezu, který je maloměstem se vším všudy. Když se tu často pohybujete nebo přímo bydlíte, znáte každého. Nebo máte alespoň kamaráda, který zná každého. Drby se tu šíří rychlostí světla a nemáte šanci jim uniknout. O tom všem je nejznámější mňágovská deska "Made in Valmez", obsahující stejnojmennou píseň s refrénem "zkouším se prokopat ven". Fiala: "Písničkou jsem chtěl vyjádřit snahu vypadnout z Valmezu, potažmo vypadnout ze všech možných omezení, která tě omezují. Máš strach se vykašlat na školu, máš strach zrušit vztahy, které udržuješ jenom ze strachu. No a Valmez... Když ráno odletíš z Los Angeles a odpoledne otevřeš oči ve Valmezu, je to změna jak prase. Myslel jsem ale spíš to, co má člověk v hlavě. Že se bojí něco udělat, změnit." Jak trefné.

Symbolická továrna
Když si vyměníme pár maloměstských historek, ocitáme se v odlehlejší části města, zarostlé pionýrskými dřevinami. Fiala zatáčí ke shluku několika stavení, které identifikujeme jako staré garáže. "Tak tady jsme měli jednu z prvních zkušeben. Bohužel už nevím, která z nich to přesně byla," usmívá se zpěvák a dodává, že tu kapela měla útočiště v roce 1983. To se ještě jmenovala Slepé střevo, hrála podivnou a komplikovanou hudbu. Pro zájemce - reedice její kazety "Nečum a tleskej" vyšla před časem.

Pár metrů odsud stojí budova továrny, kde Fiala v osmdesátých letech pracoval. Uvidíte ji už zdálky, signalizuje ji totiž velký betonový komín. Vznikla tady spousta písní - například "Dveře do pokoje" ze třetí desky Mňágy. Fiala ji na koncertech uvádí krátkým komentářem - prý jde o věc z doby temna. "Ale doba temna trvala dvacet let," říká dnes v nadsázce. "Teď zase máme období lásky a radosti," prohodí v narážce na nové manželství a jednoletého syna Jonáše. Od toho se také odvíjí nová tvorba Mňágy: je barevnější, optimističtější a podle mnohých s ní kapela chytla druhý dech. Přestože poslední deska "Dutý, ale free" vyšla loni na podzim, už teď se schyluje k nové. "Do studia se chystáme v listopadu," potvrzuje náš šofér. "Máme totiž dvanáct nových písniček. Řešili jsme v kapele dilema, jestli desku nahrát zrovna nebo se zachovat pragmaticky a chvíli s ní počkat. Ale nakonec jsme si řekli, že si ty písničky nebudeme nechávat pro sebe a když chtějí ven, prostě je vydáme."

Naší další zastávkou bude náměstí, ale cestou ještě projedeme kolem budovy meziříčského gymnázia. Tady Fiala strávil čtyři studentské a zdá se že i skvělé roky. Na léta před maturitou vzpomíná dodnes rád. "Tehdy jsem se seznámil s teorií Franka Zappy, který říkal 'Vykašlete se na školy, jděte do knihoven a vzdělávejte se sami.' To mi přišlo úplně ideální, zvlášť v té komunistické době. Než se učit nějaké básničky Ivana Skály, jsem stihl přečíst, co jsem potřeboval. Co nebylo v knihovně, půjčil jsem si od známých," říká. "Připadá mi, že ve školách je teď takový tlak, aby děcka uměla jazyky a tak, aby se mohla uplatnit. My jsme měli ruštinu, což bylo pětačtyřicet minut klidného spánku a odpočinku. Takže my jsme měli takovou komunitu lidí, která chodila po antikvariátech, třeba v Kroměříži byl jeden skvělý, neustále jsme seděli v hospodě, pili pivo a poslouchali muziku, jezdili na tajné koncerty. Do školy jsme si chodili vyloženě odpočinout a vždycky prolezli nějak s dvojkami, jednou dvěma trojkami, absolutní pohoda, největší, totální. Neměnil bych na tom absolutně nic."

"Skrze okno pizzerie dívám se jak město žije
jak se podél drogérie blíží Skippy s Brejláčem
pak jde kolem Vašek a jeho sbírka igelitových tašek
skrze okno pizzerie dívám se jak město žije."

Uličkou na náměstí ještě probíráme Filiho studentská léta. Dozvídáme se, že po gymplu dokonce studoval vysokou školu. "Dělal jsem dálkově dějiny filmu v Olomouci. Studium jsem nakonec nedokončil, měl jsem už hotovu i bakalářskou práci, ale nakonec jsem z toho nějak vycouval," říká a pokračuje historku o zkoušce z estetiky. "Nebyla tam žádná fakta. Estetika byla o tom, že jsi měl povídat, jak na tebe působí támhleten mrak," dodává nakonec. Pak hledáme vhodné místo, ze kterého náměstí vyfotografovat. Fiala pak zapózuje u barokního sloupu a pokračujeme do legendárního M-klubu.

Klubová klasika
Tento hudební podnik má sídlo ve starém zámku Žerotínů. Je známý také tím, že na jeho nádvoří probíhá každoročně festival Valašský špalíček. S jeho dramaturgem Karlem Prokešem se zdravíme ve dveřích a po schodech scházíme do suterénu. Tady si Fiala sedne na barovou židli a povídá o prvním koncertu Mňágy, který před lety proběhl právě v těchto prostorách. Ne však tady, ale v horním sále. Tenhle klub je ale pro místní hudební fanoušky takřka kultovní - koncertů tady proběhlo nepočítaně a navštěvoval je i Petr Fiala. "Dřív jsem tady také často chodil. Poslední dobou už ale moc ne. Je to dáno i tím, že už bydlím v sousedním Rožnově pod Radhoštěm. Naposledy jsme tady byl před rokem na koncert The Levellers," říká.

Když stoupáme po schodech ven z klubu, zajímá mne, jestli je výhodné bydlet ve Valmezu, když je člověk známá osoba. Co třeba Praha, ta by Petra Fialu nelákala? Podle všeho moc ne. "Občas mě sice mrzí, že nemůžu jít do kina na nějaký film, který chci vidět, protože ve městě, kde žiju, je jedno kino a tam ho nedávají, ale jinak ne," prohodí. "Třeba v Praze by bylo víc kamarádů, víc večírků, paření, bylo by to všechno takové roztříštěné. Kromě toho, že jsi hudebník, jsi také normální člověk a chceš normálně existovat. Já se po víkendu vrátím domů a týden je úplně v klidu. Kdežto v Praze bych byl jeden den na koncertě nějaké kamarádské kapely, druhý den na koncertě nějaké cizí skvělé kapely, třetí den někde na pařbě..."

Po chvíli nasedáme zpátky do auta a přemýšlíme, který kout Valmezu ještě společně navštívit. "Dalších zkušeben bylo hodně, ale to nikoho nezajímá," uvažuje Per nahlas. "No jasně, mám to, pojedeme na autobusové nádraží." Za chvíli už odbočujeme na kruhovém objezdu a vydáváme se ve směru nádraží. Doprava trochu prořídla, dopolední špička je už minulostí. "Autobusák byl pro nás vždycky důležitý," povídá náš šofér zamykajíce auto. "Bylo to totiž místo, odkud se z tadyma dalo vypadnout." Na otázku, zda z Valmezu utíkal často, se Fiala jen usměje. "Furt," prohodí.

Naše putování městem se uzavřelo a my můžeme Valmez opustit, podobně jako to dělal Fiala v minulosti. Loučíme se a zase někdy!

"To je ta písnička pro tebe z autobusáku
mrazivé a modravé obrysy mraků ptáků a paneláků."

---

Fotogalerie