Aidan Baker a Leah Buckareffová, kteří tvoří kanadský hudební projekt Nadja, předvádějí na albu "Touched" kultivaci hluku. Jde téměř o jeho pozvednutí na slavnostní hudební zážitek. Album to je pohlcující, úplné, paradoxně lahodné, jen s drobným mínusem.
Na úvod přiznání: v hluku se nevyznám. K recenzování nejnovějšího počinu torontského projektu
Nadja jsem se přichomýtl jako slepý k houslím. Přesto poslední věc, kterou můžu dělat, je toho litovat. Duo
Aidan Baker a Leah Buckareffová brázdí vody outsider metalu nějakou chvíli, na všech deskách ovšem předvádí vždy něco navíc než jen hlučení a "bordel". Tím se dostávají mimo škatulky.
"Touched" není úplnou novinkou: jedná se o předělávky starších věcí vydaných dříve jen na CD-R. Album je pojato jako set v duchu techno DJs: plynulá hudební masáž bez přestávky. Písně se mezi sebou prolínají, přičemž jedinou konstantou je šum, hluk. Ne ale primitivní. Na muzikantský um Leah Buckareffové a Aidana Bakera jasně ukazuje záviděníhodná konzistentnost "Touched". Kolik jste slyšeli desek, které trvají hodinu a během té doby nenechají vaši pozornost sklouznout jinam?
Jedinou nudnější pasáží na "Touched" je příliš nastavovaná první skladba, mohla by být o minutu a půl kratší, umocnilo by to její drtící atmosféru. Přitom ani delší lyrické opusy nedělají dvěma Kanaďanům problémy: osmnáctiminutová "Incubation/Metamorphosis" je toho brilantním příkladem. Dvojitá gradace hloubí tunel, na jehož konci jsou dvoje dveře. Po otevření prvních posluchač zabředne do tekutého písku černé depresivní a úzkostné fobie ze světa, jakou umí elektronicky skvěle vysvětlit
Massive Attack. Zvolněná pasáž před druhým náběhem poskytuje pověstné záchranné stéblo. Zbytky energie stačí na vyhrabání se a otevření dveří druhých. Poté, co do nich posluchač vkročí, následuje definitivní konec, utopení v černé sonické hmotě, ne nepodobné dehtu. Záchrana už nepřichází. Ano, v "Incubation/Metamorphosis" překonávají Baker a Buckareffová
Massive Attack. Co se týče vykreslování syrového (surového) temna, vedou.
Jinak ne. Srovnávání muzikálnějších
Massive Attack s Nadjou ale není dále relevantní.
Nadja na klasický koncept skladby dost kašle. Nebereme-li v potaz základní fakt, že celou jejich tvorbou prostupuje zcela amuzikální hluk, i v ostatních ohledech se od tradičního pojetí odklání. Zde se jasně projevuje ambientní koncepce - místo vytváření jednotlivých, od sebe jednoduše odlišitelných songů (jak to dělají
Boris i
Jesu), je uvařen eintopf, vytvořena (ne)hudební substance, která má cele obestoupit posluchače, obklíčit ho. Přeci jeden rozdíl: ambient je myšlen jako zvuková kulisa, jako dekorace nenásilně vyplňující prostor. Za plnění tohoto úkolu nelze Nadju oznámkovat jinak než dvakrát podtrženou pětkou a podmínečným vyloučením. Už během prvních tónů otvírajících "Touched" je posluchačův fokus plně přesunut na přehrávanou stopu a už po chvíli lape po dechu. Tomuhle sakra říkáte nenásilná, nenápadná dekorace? Vše samozřejmě myšleno jen v nejlepším.
Díky konstantě hluku, kterou "Touched" obsahuje, je albem sevřeným i poměrně pestrým zároveň. Vykreslené emoce a atmosféry přecházejí mezi zlem ("Mutagen"), úzkostnou psychózou ("Incubation/Metamorphosis"), éteričností ("Flowers Of Flesh"). Konceptuálnost alba umožňuje a zároveň vyžaduje zvládnutí koordinace celé nahrávky, je nezbytné zajistit, aby album směřovalo z bodu A do bodu B. I to se Nadje podařilo. Lví podíl na tom má řemeslně velmi slušně zvládnuté zakomponování posledního (nepojmenovaného) tracku, který je skutečně důstojným exitem, převozníkem na druhý břeh. Jeho minimálnost a oproti zbytku alba ostře kontrastující nehlučnost náramně pěkně sedí k účelu, jenž má: dovést posluchače nenuceně k cíli, pointě. A pointou hluku je vždy ticho.
"Touched" je paradoxní lahodou pro posluchačovo ucho. Oproti jiným hlukovým projektům zde není potřeba chrčení a šumění odfiltrovávat, zapadá perfektně do hudební mozaiky. Celá deska má však jedno mínus. Řekněme, že
Nadja je jednou z těch kapel, která využívá spíše jednodušší muzikální prostředky k navození atmosféry. Když hraje kytara, omezí se na, byť účelných, pár akordů. Podobně naloženo je se zkresleným zpěvem, o syntezátorech a samplech ani nemluvě. Jednodušší hudební postupy měly vždy (a vždy budou) mít jednu nevýhodu: snadněji se oposlouchají, i když mohou fungovat velmi silně. Z alba "Touched" je velmi cítit muzikantská zručnost obou členů Nadji. Ještě zajímavějším hudebním počinem by bylo, kdyby se
Nadja rozhodla používat komplikovanější hudební postupy a kompozice. Vůbec by to nemuselo být na úkor hlukovosti nebo silné atmosféry, kterou umí vykouzlit. Jak ohodnotit umělce, který viditelně umí, ale může předvést ještě víc?