Pamatuju si poslední samostatná pražská vystoupení obou protagonistů. Ozzy Osbourne, srpen téhož roku tamtéž. Ozzy, vlasy namočené v kbelíku s vodou, tleskající absolutně mimo rytmus a Jonathan Davis, vřeštící v coververzi Pink Floyd, že je mu nějaké vzdělání putna. Nezapomenutelné okamžiky! O dva roky později se jmenovaní aktéři spojili, doprovázeni partičkou Black Label Society, tedy dítkem Zakka Wyldea, aby podnikli další nálet na Prahu. Je nasnadě, že více než o vzájemné sympatie obou seskupení jde o chytrý marketingový tah, který na jedno místo ve stejnou dobu přiláká dva početné tábory fanoušků. Proč by ne.

Časový harmonogram, rozvěšený v zákulisí Sazka Areny, avizoval následující - Black Label Society 18:00, Korn 19:05 a Ozzy Osbourne 20:25. Po zkušenostech z českých klubů a hal jsem byl mile překvapen, že se plán podařilo splnit téměř do puntíku. Úderem šesté Sazka Arena potemněla a na pódiu se po strhnutí černého plátna s lebkou a emblémem Black Label Society objevila čtveřice téhož názvu. V tu chvíli byla aréna zaplněna zhruba ze dvou třetin, zejména tribuny byly ještě prořídlé. Během čtyřiceti minut ordinovalo americké seskupení příjemný, úderný, táhlý heavy rock. V čele dlouhovlasých bojovníků stál viking Zakk Wylde, dvorní kytarista právě Ozzyho Osbournea. Během vystoupení toho jako frontman příliš nenamluvil, namísto toho zběsile trápil struny kytary k úpornému, avšak uchu lahodícímu kvílení. Kytaru měl po většinu show posazenou na koleni, zatímco mu větrák rozfoukával dlouhé vlasy, což ve výsledku vypadalo poměrně působivě. Naopak prvoplánové bylo časté vztyčování prostředníku...

Ačkoliv se stále častěji mluví o tom, že nu-metalu dochází dech, Korn se usmívají a myslí si svoje. On také není nu-metal jako nu-metal. Ten čistokrevný prezentovali Korn s novým bubeníkem a čtyřčlenným doprovodem v plné parádě. Za znějícího intra nastoupili na pódium (v dramatických pauzách) postupně klávesák coby nový element sestavy, doprovodný vokalista, sekundující kytarista (který oproti minulému koncertu nebyl potupně schovaný v zadní části pódia), bubeník, hostující bubeník a konečně pánové Jonathan Davis, Munky a Fieldy. Hned první skladbou, těžce podladěnou "Here To Stay", to vzali pěkně zostra. I v dalším průběhu produkce se snažili napravit trendy a módou zkaženou pověst nu-metalu a písněmi "Coming Undone", "Falling Away From Me" (s výtečnou pauzou před posledním refrénem a následně mohutným závěrem), "Somebody Someone", novinkou "Evolution" nebo "Twisted Transistor" se jim to dařilo na výbornou. Došlo i na tradiční Jonathanovu dudáckou vložku. Nejsilnějším okamžikem byl nástup šlapající hitovky "Got The Life", která pořádně rozskákala i fanoušky stojící dál od kotle. Stinnou stránkou vystoupení byl přece jenom vyšší počet hudebníků na pódiu, kteří tam občas působili rušivým dojmem. Po necelé hodině se Korn rozloučili "Blind" a k podivu všech se již na scénu k přídavku nevrátili.

Během pauzy se pod pódiem vyměnila generace. Ti mladší se unavení a celí zpocení vypotáceli z "korního" kotle ven a přenechali svá místa převážně postaršímu publiku, v klidu vyčkávajícímu na Ozzyho. Konfrontace byla patrná nejen co se generací a odlišných hudebních stylů týče: při prvním pohledu na netrpělivé fandy, postávající pár hodin před koncertem vně Sazka Areny, člověk pochyboval, kdo že je vlastně hlavní hvězdou a kdo pouze support. Trika a mikiny Korn totiž převládaly nad těmi osbounskými, respektive sabbathovskými. Ale dosti úvah.

Ozzyho Osbournea a jeho band přivítala téměř plná hala. Svým hurónským řevem ještě ze zákulisí publikum dostatečně nažhavil, a když vběhl na scénu s první "Bark At The Moon", měli už fanoušci tu správnou provozní teplotu. "Madness begins," zahulákal Ozzy, jen co dozpíval. Pokud mluvil o sobě, zcela souhlasím. Ozzy totiž v některých chvílích připomínal vyšinutého blázna. A že těch chvil nebylo málo! Neustále publikum pobízel k tleskání, přičemž se s radostí malého děcka smál od ucha k uchu. Došlo také na několik "kýblových scén", kdy si na sebe nalil půl kbelíku vody a zbytek chrstnul do prvních řad. Vesele také vypadal moment, kdy Ozzy představoval svoji kapelu. Vyjmenoval všechny členy, u posledního Zakka Wyldea dlouho váhal a nakonec mu něco špitnul do ucha a oba se rozesmáli. Jestli se ho ptal na jméno, to ví jen oni dva...

Kromě paměti Ozzymu nefungoval zcela stoprocentně ani hlas, jak to u něj bývá zvykem. Přesto kvintet předvedl povedenou show, plnou instrumentálních hrátek (o ty se staral hlavně jmenovaný kytarista). Zazněly klasiky jako "Mr. Crowley", "Suicide Solution", "War Pigs", "Road To Nowhere", z těch nových "Not Going Away" a "Here For You". Závěrem se do té doby zklidněný Ozzy trochu odvázal a hity jako "No More Tears" či "I Don't Want To Change The World" zpíval již za úplného vyčerpání.

Říká se, že ve dvou se to lépe táhne. Ačkoliv ani jedna ze tří kapel vyloženě nezklamala, přesto jsem postrádal trochu více nadšení a nasazení. Opět zavzpomínám na dva roky stará vynikající vystoupení a chce se mi říct: netáhne se to někdy lépe o samotě?

PS: Na úplný závěr posílám výsměšnou zprávu pořadatelské službě Sazka Areny. Detektory kovu, rentgenové prohlídky batohů a tašek, bezpečnostní opatření jako v Americe po 11. září 2001. Ano, tak to má být. Jak je ale potom možné, že tím vším bez povšimnutí projde švýcarák nechtěně zapomenutý v kapse batohu?

Black Label Society, Korn, Ozzy Osbourne, Sazka Arena, Praha, 26.6.2007