Tahle španělská pětičlenná formace (+ jeden chudák, co hraje na basu, ale na promo fotkách ho člověk nenajde, protože hraje tzv. in the shadow) není v České republice úplně neznámá. Loni si udělala kamarádčo přes myspace s The Prostitutes a na podzim z toho bylo krátký mini turné po hispánských klubech, což nezůstalo bez revanše - CatPeople přijeli začátkem letošního roku do Brna a pražské Akropole. Kuci vopálený se zpěvákem, co má image trochu jako Jarvis Cocker (= vysvětlení, proč ho tahle post-punková partička má mezi "toppies" ve friends), spolu fungujou už kolem pěti roků, naživo ukázali, že jsou sehraní, frontman má jeden z nejjistějších vokálních projevů a komunikace s publikem nepatří mezi jejich nejsilnější stránky. Přijít, odehrát to s laťkou profesionality na svý aktuální "personal best" hodnotě s několika pokusy dostat ji výš, což ale nikdo stejně nepozná, protože je to tour k první desce a vesměs všude jsme poprvé, a pak zamávat a odejít. Taková trochu neúcta k vlastnímu materiálu, s nulovou snahou trochu to okořenit. Což je tak trochu na španělskou botu.

Pokud jde o debut, je celá kauza "Reel #1" jenom a pouze o přístupu, ochotě a toleranci. Inspirační zdroje jsou patrný hned potom, co se roztočí promítačka - do Barcelony to vane ze severu, chladno z Manchesteru. CatPeople jsou regulérní revival revivalu, fungující na ose Joy Division - Interpol - Editors. Jako další vagón připojenej za lokomotivu z roku 1980, s neošoupanýma potahama & čistýma hajzlíkama. Frajeři vědí, co dělají, a vědí, jak to dělat. Výsledek zní dobře, ale nedokáže přehlušit fakt, že to tu všechno bylo. A právě že už ne jenom jednou.

Když se Pavel Smutný na New Music Magazine před dvěma lety "rozčiloval" nad tím, jestli jsou Joy Division snad kapela, co vlastní patent na formulku "temná kapela s baryton vokálem", dalo se to ještě brát. Jenže v potoce už uběhlo hodně vody & kadeřníci vykouzlili na hlavách už dost patek na to, aby lidem začala hudba inspirující se právě tady lézt krkem & připadat jím víc a víc jenom jako módní záležitost typu "ty vole, co budeme hrát? - zkusíme něco jako Joy Division, lidi jsou stejně rádi v prdeli."

Takřka každý track trpí jakousi nutnou dávkou/komplexem sklíčenosti a melancholie, kterou - když už ji tam nedostane Adrian "Jarvis" PD svým hlasem - zprostředkovávají zvonivý kytary. Občas to působí kontraproduktivně, zářivým příkladem budiž ultimátní otvírák všech koncertů "Party People", který se v poslední třetině rozplizne v neurčitou epickou sračku bez tempa. Jako kdyby se kluci báli kopnout do základního kamenu ze strachu, že jim spadne střecha na hlavu. A tak:

Joy Division mají "Atmosphere", Editors na debutu "Camera" a CatPeople "Behind". Všechno je to o přístupu, jak dlouho bude lidi tahle hra ještě bavit.

P.S. Zvukově dává "Reel #1" na prdel celýmu našemu tuzemáku.