Fado (česky osud, úděl) má dlouhou tradici portugalské lidové hudby a poezie. První zmínky o tomto stylu se objevují v dvacátých letech devatenáctého století, kdy na chudých předměstích Lisabonu tato melancholicky zabarvená hudba vznikla. Potkává se v ní i stesk po dávné minulosti a slávě mořeplaveckých výprav. Mezi tématy mají své místo i nešťastná láska, těžký životní úděl, sociální nespravedlnost nebo nekonečné dálky na cestách. Osobitou tvář tomu dodává zvuk portugalské kytary, která ve většině případů doprovází zpěváky. Dnes se fado dělí na původní a spontánní, tzv. fado vadio, a na profesionálně zpívanou větev. Tu reprezentuje i Mariza, která během své první zastávky v Praze vzpomenula mimo jiné i svůj velký vzor Carlose Paredese. Na scéně Hudebního divadla Karlín ji doprovodilo sedm hudebníků a téměř do posledního místečka obsazené hlediště ji několikrát odměnilo ovacemi ve stoje.

Před samotným koncertem se nejdříve promítal krátký snímek o Portugalsku, pak se v tichosti očekával příchod nekorunované královny fada. Nejprve však musela spadnout opona, která zakryla plátno, na něž se promítalo. Za prvních tónů akustické kytary se dala opona opět do chodu a odkryla pódium. Po chvilce za obrovského potlesku přišla Mariza a již během úvodní písně "Loucura" si získala publikum. Její současné turné navazuje na album "Concerto em Lisboa", na kterém vybrala své nejoblíbenější skladby ze svých tří desek a představila je v nových aranžmá cellisty Jacquese Morelenbauma. Ten však do Prahy stejně jako symfonický orchestr nedorazil. Večer měl s tímto diskem mnoho společného, především ve výběru skladeb, ale dočkali jsme se i několika bonbónků. Během hodiny a půl se střídaly atmosféry, které výtečně podpořila zvolená světla. Ta byla převážně laděna do sytých odstínů modré, fialové a červené barvy. Nebyly to žádné bleskové změny nastavení reflektorů, jak je u jiných koncertů zvykem, důraz byl tentokrát kladen na rovnoměrné osvícení celé scény.

Do divadla přišlo mnoho portugalských návštěvníků, s nimiž se Mariza samozřejmě uvítala v jejich rodné řeči, pak se ale omluvila, že ne všichni přítomní portugalštinu ovládají a že tedy bude mluvit anglicky. Mezi skladbami pak povídala o fadu, jak jej v pěti letech začala zpívat, a prozradila také, že její maminka pochází z Mozambiku. Otec je prý Portugalec, a tak se to v ní všechno mísí přesně půl na půl. Díky několika písním ukázala, jak zní fado z různých koutů Portugalska. Neodmyslitelnou tváří jejích koncertů je též tanec a pohyb rukou, kterým i v napjatých hlasových momentech dokázala švihem nebo minimálním pohybem konečků prstů dodat ještě větší důraz na prožitek jejích vnitřních emocí. Chvílemi se vznešeně vznášela do taktu táhle pomalých melodií nebo naopak s určitou radostí rozverně tancovala při "Maria Lisboa" nebo "Recusa". Došlo i na téměř tradiční tlumočnický koutek: Mariza nejprve chtěla přeložit název jednoho portugalského rytmu. Česky se to jmenuje Sukně a toto slůvko se snažila naučit, publikum se naopak učilo portugalský výraz. Stejný jazykový dril proběhl údajně i o pár dnů dříve v ostravském Divadle Antonína Dvořáka.

V rytmicky výrazné "Feira de Castro" dostal prostor pro malou exhibici perkusista Joâo Pedro Ruela, naopak v dojímavé "Desejos Vãos" si své sólo prožila smyčcová sekce ve složení violista Ricardo Mateus, cellista Paulo Moreira a houslista Antonio Barbosa. Hudební základ však stál na umu trojice kytaristů, kteří se už před dvěma roky představili na festivalu Colours Of Ostrava, jmenovitě António Neto (klasická kytara), Vasco Sousa (akustická basová kytara) a Luis Guerreiro (portugalská kytara). Závěr hlavního bloku patřil Marizině nejoblíbenější písni "Primavera", po kterém přišly první ovace ve stoje. Po něm však doputoval přídavek, který i tomuto mistrovskému kousku vzal vítr z plachet. Mariza si totiž nachystala ukázku, jak se tradičně pěje fado, a za doprovodu dvou kytar zpívala jednu z lidových písní bez pomoci zvukového aparátu a mikrofonu. Ukázala tak, co za klenot se ukrývá v jejím hrdle. V akustice karlínského divadla to byl dech beroucí moment. Během koncertu také chvílemi využívala jen svého vokálu, když si mikrofon oddálila od úst, ale naplno to vyznělo až v závěru.

O fadu se říká, že "Portugalsko zpívá, když má chuť plakat", Mariza však svůj procítěný přednes nespojuje se slzami. Hluboce se ponořuje do každé skladby a předává publiku sílu a krásy v nich ukryté. Nabízí se srovnání s jejím prvním vystoupením na Colours Of Ostrava, kde fungovalo publikum jako obrovská masa naladěná na stejnou vlnu jako Mariza. V karlínském divadle toto pouto bylo ještě hmatatelnější, bylo to sevřenější a pocity mohly dokonale vyplavat na povrch. Zasloužené ovace ve stoje z konce koncertu Marizu odzbrojily, takže se posléze svěřila, proč do Česka tak ráda jezdí. Volně by se dalo říct, že prý jsme ji tu přijali s otevřenou náručí.

Koncert to byl opět nezapomenutelný, byla to noc průzračného hlasu (a noite duma voz transparente). I když bývá Mariza chápána jako vyslankyně portugalské kultury, je lepší oprostit se od nesmyslných hranic a přijmout především její civilní vystupování a vřelé srdce tepající za nesmrtelnost fada.

Mariza, Hudební divadlo Karlín, Praha, 7.6.2007