Pamatuju si to jako dnes: je konec roku 1999, ležím pod vlivem zeleného kouře a prazdroje na karimatce, kolem se vlní rozmazané postavy, stará chalupa v Českosaském Švýcarsku se otřásá pod náporem dud. Kamarád se ke mně sklání a říká: "Ser na Rammstein, tihle jsou lepší. In Extremo!" Zakřičí pak ještě cosi a znovu začne křepčit pod lustrem, na kterém z pěti žárovek svítí jen dvě. Jméno německé kapely mně od té doby, bůhví proč, uvízlo v paměti, ačkoli jsem ji nikdy nevyhledával. Občas jsem na ni narazil v televizi, sem tam ji někdo pustil v autě, viděl jsem ji na festivalu. A pak se mi dostalo do ruky "Kein Blick Zurück", její letošní výběrovka. Když jsem si ji pustil, znovu jsem si vzpomněl na ten dávný Silvestr a přítelova slova, že prý jsou lepší než Rammstein...

... jenže to je hloupost. Čeští novináři z nich udělali věčně ve stínu stojící partu, která Tilla Lindemanna pronásleduje a vyžírá zbytky. Jenže ve skutečnosti obě kapely spousta věcí rozděluje. Je to asi jako říkat, že Yo Yo Band a Divokej Bill jsou totéž. Ano, jedna věc je spojuje - nejapnost, ale jinak? A podobné to je s In Extremo a Rammstein, jen ne tak zlé. Předně si posluchač skrze "Kein Blick Zurück" uvědomí, že jestli někoho In Extremo kopírují, pak jsou to ti pošuci v kápích, kteří každou sobotu vytáhnou na hradech opeřené dravce, do toho se šermují a vyhrávají jim k tomu středověké odrhovačky. Vedle armádní uspořádanosti a industriálního chladu Rammstein smrdí In Extremo kouřem noční vatry, dupou po umolousaných kožešinách, recitují Francoise Villona. Metal z maštalí.

"Kein Blick Züruck" dělá přesně to, co se od best-of alba očekává: seznámí s In Extremo, zevrubně hudbu popíše, naláká. Skupina si deskou loni v prosinci připomněla desáté výročí své existence, během níž natočila šest studiových alb. Vedle těch je na kompilaci zastoupena i tvorba aktuální - píseň "Liam" -, pánové navíc přehráli znovu některé starší tracky. In Extremo se soustředí na něco podobného, co v Česku dělá Čechomor. Skrze kombinaci moderní hudby, v tomto případě metalu, a prastarých lidovek hledají nové možnosti. Právě valivé riffy ve spolupráci s flétnou nebo dudami vytvářejí mnohem intenzivnější a nevšednější výsledek. Je to hutné, rychlé, melodické, nutící k bahnivým tancům kolem ohně. In Extremo jsou jako smečka potulných, vyžilých ochotníků, kteří vandrují krajem. "Kein Blick Zurück" je jako nová hra, kterou shrnuli ty staré. Aby lidi věděli, že tu jsou, že tu budou. A že jsou dobří.