Zase po nějakém čase stojím před Palácem Akropolis a čekám na skalní fanoušky, se kterými se na koncertech Pehy potkávám už nějaké tři čtyři roky. Notný čas před začátkem koncertu se ke klubu trousí hloučky lidí a přímo před klubem pak postávají lehce zoufalí návštěvníci a pohledem zkoumají, jestli jim náhodou neprodám lístek. U vchodu totiž visí cedulka "Peha - 18. a 19. dubna - VYPRODÁNO". Většina skalních už přišla, tak se přesouváme do sálu a vzpomínáme na první koncert Pehy v Praze na Hvězdě, kde jsme byli my a spousta slovenských studentů, kteří dokázali udělat nezapomenutelnou atmosféru. Všechno bylo tehdy takové živelné a syrové, ale od těch dob se toho u Pehy hodně změnilo.

Asi deset minut před avizovaným začátkem na pódium přichází Adam Ďurica a jeho band. Hrají relativně příjemnou kytarovku, avšak nijak výjimečnou. Jejich koncert "oživuje" reklamní videoprojekce za zády. Zaujme pouze jediná členka kapely ženského pohlaví, jež je usazená za bicími, a poslední písnička, kterou je "One Of Us" Joan Osbourne a která v podání Ďurici nezní nic moc (s Princem na "Emancipation" to rozhodně srovnat nejde).

Chvíli na to už přicházejí Ready Kirken, samozřejmě s novým lídrem Janem Polonským. Kirkeni zahrají zhruba deset písniček, z jejich vystoupení si odnáším pocit, že nový zpěvák zatím pěvecky nedosahuje kvalit Michala Hrůzy a i kdyby, tak to stejně nikdo nepozná, protože mají tragicky nazvučeno - nástroje jsou příliš vytažené a zpěv utopený. Co je ale horší, Hrůzovo charisma je pryč a s ním i charisma celé kapely. Lidé se celkem dobře baví u největších hitů, jako jsou "Černý Brejle" nebo "1+1", ale trochu nevěřícně poslouchají novinky, se kterými mohou Ready Kirken na vyprodané sály v klidu zapomenout. Jedinou zajímavostí jejich koncertu je, když si ve finále všichni vezmou bubínek a ve stylu Collinsových bubenických setů rozpálí již po střechu našlapaný sál. Kde jsou ty doby, kdy Peha hrála pro sto, dvě stě lidí?

Ready Kirken už odnesli ze scény i poslední kabel a fanoušci už (ne)trpezlivo čakajú v pivnici. A že se sešel vskutku reprezentativní vzorek populace: od holčiček, které jsem beztak nedávno potkal na Tokio Hotel, až po důchodce, kteří se jinak vyžívají na koncertech Vaška a Evy. Z útržků rozhovorů se dozvídám i některé zajímavé věci. Jako například, že Peha vydala už(!) dvě desky a další špeky. V sále se setmí a z repráku se rozduní jakési intro, kterým je obecenstvo chvíli napínáno. Pak se ale rozsvítí jeden reflektor namířený na menší bubenickou sestavu, usazenou vedle té hlavní Martina Migaše, a za nimi se krčí malá, v kapuci zahalená postavička, jež se s velkou vervou pustí do bubnování. Na scénu se v zápětí nasunou i muzikanti a pomalu rozehrávají "Renesanciu". V tom se malá postavička zvedne, přeběhne k mikrofonu, shodí kapuci a před publikem stojí Katarína Knechtová.

Koncert otevírá dvojicí písniček z poslední desky a je znát, že už měsíc trvající turné jí a jejímu hlasu dal pořádně zabrat - i to je daň za úspěch. Pro posilnění má na kombu před bubeníkem přepravený jakýsi sprej podobný stopanginu. Únava hlasu je znát, ale pouze v několika písničkách na začátku, za chvíli se dostane do formy a její zpěv je jako vždy bezchybný. Oproti koncertům zpřed pár let se už objevují i první prvky show - řádně vylepšený světelný park, střídání nástrojů a některé další věci. Samostatnou kapitolou je bezprostřednost Katky, stále nechává dost často zpívat publikum, jenže nyní k tomu přidává ještě flirtování s ostatními členy kapely.

Zatímco některá vystoupení (alespoň dle dostupných zpráv) byla víceméně čekáním na "Spomaľ", v Akropoli je to jiné. Lidi Pehu znají a zařádí si i na kousky z prvních dvou desek, ačkoli pravdou je, že sem tam se nechápavá tvář přeci jen najde. Starší písničky opět dostaly nový kabát a některé z nich, jako třeba "Dom z karát", hraje Peha u nás snad poprvé. Samozřejmě největší prostor dostávají nové skladby, ze kterých ční skvěle převedená "Tieňohra" a také "Chodec na lane". Tahle pecka je naživo ještě živější než na desce a v tu chvíli skáče celý sál, protože je tak plno, že skáče i ten, kdo nechce; zkrátka všichni musí. Po "Naoko spim" přichází první kratičká přestávka, Katka se jde převléct a kytarista Karol Sivák mezi tím preluduje. Po titulní písničce poslední desky a elektronické "Slnečné balady" se pódium vylidní a zůstává jen Katarína, usedá za piáno a vyklapává první tóny písničky, která způsobila to, že Peha dnes vyprodává sály. Když vezmeme v potaz, že vedle již zmíněných bicích a kláves jako kdykoli předtím bere Katka do ruky akustickou i elektrickou kytaru, stala se z ní za ty dva roky v podstatě multiinstrumentalistka. Jinak "Spomaľ" zní naprosto neuvěřitelně, zpívá ji doslova celá Akropole jako jeden muž či žena, jako by to byla hymna; po jejím konci se publikum rozbouří. Bohužel díky své podobnosti tahle písnička vytlačila ze setlistu ještě o něco lepší věc - "Len tak ísť", což je pro mě snad jediný kaz koncertu.

Po představení kapely přichází jeden z prvních hitů "Vaňa plná piraní", po níž následuje odchod do zákulisí. Diváci v Akropoli ale rozhodně nehodlají Pehu pustit a ani kapela na sebe nenechá dlouho čekat. Přídavky se opět nesou v duchu prvních desek. Jako první zazní "Diaľkove ovládanie" ve výborné akustické verzi s bongama, celý koncert ukončí vypalovačka "V zaseknutom výťahu". Tímto závěrem mi udělala Peha obrovskou radost, postupem času jsem si oblíbil právě první dvě desky, kdy ještě nebyla hudba Pehy vybroušená - rád bych někdy slyšel koncert složený jen z "Niečo sa chystá" a "Krajinou".

Lidé se trousí ze sálu a my čekáme, jestli přijde někdo z kapely. Jako první přichází Katka Knechtová, ale ta je hned v obležení fanoušků a fanynek, tak se "spokojíme" s Jurajem Ondkem a povídáme si o turné a o spoustě festivalů, na kterých se u nás ukáží. Dozvídáme se, proč padnul třetí pražský koncert v Lucerně, a že se nakonec uskuteční někdy na podzim. Už volná Katka nám pak prozrazuje, že se chystá šňůra po slovenských halách s projekcí a natáčením DVD, přičemž jako inspiraci bere poslední počin Madonny. Odcházím z Akropole plný dojmů - dva roky jsem Pehu naživo neviděl a stále mě jejich koncert naplňuje skvělými pocity. I když jsou nyní o hodně slavnější, nezpychli, stále berou muziku takovou, jaká je. A především se jí stále dobře baví.

Setlist koncertu:
Renesancia
Opýtaj sa
Zemsky príťažlivá
Hypnotická
Príliš veľa sentimentu
Tieňohra
Krajinou
Dom z karát
Hlava vinná, telo nevinné
Chodec na lane
Naoko spim
Deň medzi nedeľou a pondelkom
Slnečná balada
Spomaľ
Za tebou
Vaňa plná piraní

Přídavky
Diaľkové ovládanie
V zaseknutom výťahu

Peha, Ready Kirken, Adam Ďurica Band, Palác Akropolis, Praha, 19.4.2007

Fotogalerie: