Chlapeckou kapelu Blue jsem v dobách jejího fungování považoval za to lepší, co mezi boybandy existovalo. Jistě se to nedalo srovnat s průkopníky New Kids On The Block či East 17, které člověk možná i díky tehdejší pubertě tak trošku obdivoval, ale Blue čas od času dali prostě dohromady nějakou tu píseň, která se i přes svou jasnou komerčnost a zacílení na zlomená srdíčka náctiletých dívek dala velmi bezbolestně poslouchat. To, že v případě Blue nešlo jen o hezké tvářičky, ve mně utvrzoval i ten fakt, že Elton John, Stevie Wonder nebo Angie Stone hostovali právě na albech blue, a to si do jisté míry mohou vybírat, s kým chtějí spolupracovat

Už tehdy jsem za tahouna kapely považoval čokoládového krasavce Simona Webbea, na jehož pěveckém projevu bylo od počátku vidět, že má svůj hlas naprosto pod kontrolou a že právě jeho nádherné zabarvení dává společným vokálům kapely úplně jiný rozměr, který z Blue mezi boybandy dělal něco výjimečného. I po rozpadu skupiny, která se chce údajně společně již letos vrátit, se většina členů nadále věnovala hudbě. Zkusil to Lee Ryan, desku vydal i Duncan James, ale největší úspěch prozatím dosáhl Simon Webbe. Již svým předloňským debutem "Sanctuary" dal najevo, že téměř vše v Blue stálo a leželo na něm, což téměř miliónem prodaných nosičů jen v Anglii potvrdili i fanoušci. Na podzim minulého roku se Anglie dočkala jeho druhé desky "Grace", zbytek Evropy si musel počkat až na konec ledna letošního roku, kdy album vstoupilo do obchodů i zde. A první dojem po poslechu desky? Tolik pohody, že až oči (nebo spíš uši) přecházejí!

Simon se na desce hudebně nikterak neškatulkuje, je však jasné, že blízký mu je soul, r'n'b, ale též funk. Pilotní singl "Coming Around Again" je jasná rádiová hitovka a doprovodné gospelové vokály jednoduše uchovají píseň na dlouhou dobu v hlavě. Hnedle druhá "Seventeen" za úvodní nijak nepokulhává, ba díky decentnímu použití harmoniky v ní vidím ještě větší hitový potenciál. Ono je to u desky "Grace" vlastně celkově hrozně složité. Pokud Simon na debutu koncentroval nejsilnější písně do první poloviny alba, zde jsou potenciální hity roztroušené od začátku až do konce a navíc je jich pořádná nálož. Osobně nejčastěji poslouchám "Don't Wanna Be That Man" a citlivou "That's The Way It Goes". Poté nedočkavě přeskočím k závěrečné a zároveň titulní "Grace", kde použité samply opět sedí do poslední pídě.

Upřímně řečeno boybandy vůbec nemusím, nejsem ani fanda nějakých pokusů o sólové počiny, ale Simon Webbe je v tomto směru opravdovou výjimkou potvrzující pravidlo. Muzika je velmi chytlavá a doplňujie ji i opravdu dobře posazený a vytrénovaný hlas (o Simonově těle nemluvě). Navíc se písně nesnaží být nikterak slizké a vlezlé, což v dnešní době není zrovna častý jev. Nemůžete se proto divit, že desce "Grace" dávám téměř maximum.