Když není na co navázat

07.02.2007 05:00 - Ondřej Michal | foto: facebook interpreta

"When Your Heart Stops Beating" je debutová deska kapely +44. Za tímto matematickým názvem se skrývají Mark Hoppus a Travis Baker, jinak též bývalí členové pop-punkových Blink 182. Nutno říct, že podobnost s jejich původní kapelou je tady patrná v míře větší než malé.
5/10

+44 - When Your Heart Stops Beating

Skladby: Lycanthrope, Baby Come On, When Your Heart Stops Beating, Little Death, 155, Lillian, Cliffdiving, Interlude, Weatherman, No, It Isn't, Make You Smile, Chapter 13, Baby Come On (Acoustic)
Celkový čas: 46:54
Vydavatel: Universal
Když před nějakým časem trio Blink 182 ohlásilo rozchod, nedá se říct, že by se mě to nějak zvlášť dotklo. Zase jedna zbytečná kapela to má za sebou, říkal jsem si. Bylo mi jasné, že dramaturgům z MTV nedá velkou práci zaplácnout po nich vzniknuvší mezeru v playlistech dopoledního vysílání pro záškoláky. Jejich vlezlé, místy možná až prvoplánové popěvky mi nikdy pod vousy moc nešly. Co se však hochům nedalo upřít a vždycky jsem na nich oceňoval, byl jednak jejich smysl humor, jednak téměř pubertální pohled na věc.

"When Your Heart Stops Beating" je prvotina dvoutřetinového torza výše zmíněné kapely, přesněji řečeno Marka Hoppuse a Travise Barkera. Ten třetí do počtu, zpěvák a kytarista Tom De Longe, se zhlédl ve zvuku kytary očepičkovaného pantáty Edge a pokouší se zaujmout hudební svět ne zrovna přesvědčivým, zato však notně pompézním plagiátem starých dobrých U2, kterému dal název Angels & Airwaves.

Je velká škoda, že tak kvalitní bubeník, jakým Travis Barker bezpochyby je, ztrácí čas v kapelách typu Blink 182 nebo právě aktuálních +44. Z mého pohledu by se raději měl držet matadora Tima Armstronga a jejich společného nadžánrového projektu Transplants. (Mimochodem, odtud přišel také kytarista Craig Fairbaugh). Ovšem jeho působení v reality show "Meet The Barkers", které ho údajně stálo manželství, jasně ukazuje, na jaké straně barikády tenhle pokérovaný vychrtlík s čírem vlastně stojí.

+44 jdou v podstatě ve stopách bandu, ze kterého oba hlavní protagonisté vzešli, a při troše nadsázky se dá říct, že si z něj přinášejí šablonu, kterou se snaží aplikovat i tady. Šablonu postavenou na podobném kytarovém zvuku, chytlavých refrénech a vůbec celkové přímočarosti. Právě ona podobnost, možná až zaměnitelnost s jejich mateřskou kapelou, je jedním z největších problémů alba. I když nutno zmínit, že tu jsou pomalejší skladby zastoupeny ve větší míře. Mám na mysli například neveselou "Little Death", nebo zpola vybrnkávanou "Lillian".

Další potíž je již zmíněný nadhled, kterým byli Blink 182 tak přitažliví a zábavní. Ten se odsud jaksi vytratil, vyprchal, vyčpěl. A to nemluvím pouze o vážnějších tématech v textech. Hoši dospěli a zprávu o své životní změně se rozhodli šířit i v řadách svých fanoušků. Jenže je otázkou, do jaké míry brnkání na, řekněme, serióznější strunu současných třicátníků zaujme osmnáctileté pseudopunkáče, kteří se nemohou rozhodnout, zda peníze z kapesného investují do gelu na vlasy, nebo do potítka s lebkami.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY