Klaxons: Punk, Party, LSD

03.02.2007 05:00 - Benjamin Slavík | foto: facebook interpreta

Nejočekávanější věc indie scény začátku roku je venku. O kapele Klaxons se v Británii mluvilo poslední měsíce nepřetržitě. Dle britských publicistů nová skupina nastartovala čerstvou vlnu pojmenovanou nu-rave. Teď už je album "Myths Of The Near Future" na světě, vyšlo dokonce i v České republice. Tady je naše recenze.
9/10

Klaxons - Myths Of The Near Future

Skladby: Two Receivers, Atlantis To Interzone, Golden Skans, Totem On The Timeline, As Above, So Below, Isle Of Her, Gravitys Rainbow, Forgotten Works, Magick, Its Not Over Yet, Four Horseman Of 2012
Celkový čas: 53:34
Vydavatel: Universal
Co myslíte, kolik barev a obrazů asi budete mít v hlavě, když se na party sjedete LSD? V tuto chvíli nepůjde o zaručenou informaci, ale řekl bych, že rozhodně více než po pár panácích. Když si dáte debutovou desku britské kapely Klaxons "Myths Of The Near Future" pěkně nahlas, je možné, že výsledek bude podobný právě zážitku s tvrdší drogou. Klaxons na svém prvním albu dostávají indie scénu jinam, než kde byla v posledních měsících. Pryč od post-punku, romantických depresí a la The Cure a hesla Kytary ven. S LP "Myths Of The Near Future" můžete stejně bezstarostně tančit jako zažít punkový nářez.

Podle britského tisku, zejména pak časopisu NME, s Klaxons přichází nová vlna, kterou samotní ostrovní publicisti pojmenovali jako nu-rave (spojující party hudbu rave a taneční kytary), odvozenou od rave, která v Británii probíhala zejména v začátku devadesátých let. Náklonnost médií si kapela získala už EP "Xan Valleys". Aktuální dojem ale vypadá tak, že se nic třeskutě nového neděje, pouze se inspirační zdroje indie scény posouvají od osmdesátých let o jednu dekádu dopředu. Více v kurzu teď budou třeba Primal Scream, kteří Klaxons ovlivnili v nemalém množství.

Album "Myths Of The Near Future" nepřináší něco úplně nového, ale v jeho složitosti je v něm toho tolik, že není možné nad ním mávnout rukou a nervózně se rozhořčovat, co že to tu je zase za stopátý nudný kompilát originálů minulosti, který má vyvolat dojem něčeho fresh&sexy a zachránit britskou kytarovou scénu od recyklace toho, co už dost lidí nějakou dobu nudí. Poslech Klaxons připomíná divokou party, a to ve všech jejích etapách. A právě ty jednotlivé okamžiky a fragmenty jsou na albu rozstříhané a za sebou slepené v náhodné posloupnosti. Máme tu laxní rozjezd večera, kdy se nic pořádně neděje a všechno se teprve dostává na své místo, vrchol, kdy naopak nikdo nechápe, nevnímá a každý si bez rozmyslu chemickou euforii užívá, a také přesný prostředek obou pólů, příjemné stavy, kdy je únik z reality ještě pod kontrolou: něco jako rozjetá zábava s uvědoměním si zítřejšího rána. Nechybějí psychedelicky rozostřené výkřiky a zmatky na dojezdu, kdy nevíte, jestli se smát, brečet nebo se klepat.

Skladby jedou v brutálním tempu, taneční spodek drtí rockové kytary a přístup punkové party s ničím se nemazat jim dodává na agresivitě a utváří špinavý zvuk. Ten tu je v ideálním poměru s vypulírovaností tanečních smyček. Klaxons, ač jsou mladí, přesně vědí, co dělají, do své muziky jdou po hlavě, naplno, mají charisma a také odvahu parodovat současné řadové kytarovky - mimo lehké arogance mají i vtip a nadhled - energie, o které hlavně jsou, je nepohltí a skladby drží pohromadě. Neobtěžují složitými konstrukcemi. Naopak stavějí na jednoduchosti, údernosti a razantnosti, texty ve své stručnosti a sdílnosti evokují zápisky z punkových deníčků. Ať máme co zpívat a mladým, hlavně těm znuděným, to ukáže cestu. Protože jsou písničky plné různých odkazů, pocitů a protipólů, tak si je každý může vyložit po svém: pro někoho to bude roztomilá taneční kytarovka, druhého zbourají jasné hity, kterých na "Myths Of The Near Future" rozhodně není málo, další najde uchvacující souvislosti v kulturním rozsahu zabíhajícím dále než do historie pop-music, čtvrtý v řadě nad nimi posměšně mávne rukou a sáhne po oblíbených deskách starých více než deset let.

Výhoda Klaxons je také v tom, že v kontextu toho, co se dnes v muzice děje, jsou jako stvoření k tomu vyvolávat emoce: nejde o nic, co by prošumělo kolem. Je to přesně ten typ kapely, o kterém si musíte něco myslet. Můžete je nesnášet, můžete je milovat, nemůžete pokrčit rameny a když to uděláte, nikdo vám to zřejmě neuvěří. To z jednoho prostého důvodu: tato kapela je šílená, rozjetá, bláznivá, podivná, ale bezpochyby ne nudná. To budou až ti sedmí v řadě, kteří ji budou napodobovat, a fanoušci scény budou halasit: "Hele, další Klaxons."

I když na druhou stranu tomu, že Klaxons nastartují vlnu nu-rave kapel, v tento okamžik nikdo zřejmě nevěří, další kapelou v pořadí mají být Shitdisco. Minimálně pár měsíců může být vzrušující pozorovat, kam se tato částečně uměle vymodelovaná scéna posune a zda její trvanlivost bude delší než pár nových skupin půl roku sídlících v hitparádách. Fakta jsou taková: na scéně je nová kytarovka s albem hitů, osobitým přístupem k muzice a velkým potenciálem. Není těžké se jimi nechat okouzlit.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY