Možná jste to nevěděli, ale Shawn Carter alias rapper Jay-Z vlastně existuje dvakrát. Jednou je prezidentem Def Jam, manželem Beyoncé a rapovou hvězdou a jeho druhé já žije výhradně v archivech firmy Sony BMG. Trochu to přeháním, ale nejsem zase tak daleko od pravdy. Zatímco ten první Jay-Z vydává nové album "Kingdom Come" (na jeho recenzi také brzy dojde), ten druhý právě přichází na trh se svými "Greatest Hits". Jeho kariéra se zastavila v roce 1998, nikdy nenatočil "Blueprint" ani "The Black Album", neodešel s velkým humbukem do důchodu, aby se z něho s ještě větším humbukem vrátil. Pravda je méně fantastická, Jay-Z a jeho label Roc-A-Fella v roce 1999 změnili dres distributora od Sony BMG na Universal. Bývalé firmě ale zůstal dispozici archiv a v něm dostatek materiálu, aby mohli na své bývalé hvězdě ještě něco vydělat. A tak kdykoliv se o Shawnu Carterovi začne mluvit, vydají kolekci jeho starých hitů.

Poprvé se to stalo na začátku roku 2002, kdy Jigga sklízel celosvětový úspěch alba "Blueprint" a BMG vrhla na trh sbírku "Chapter One". O rok později rapper ohlásil, že chystá poslední album a po něm ukončí kariéru. Co na to BMG? Vydali "Bring It On: The Best Of Jay-Z". Letos vrací z krátkého odpočinku, a tak nezbývá, než přikrmit trh další kolekcí - "Greatest Hits". V čem se tři výběry liší? Pochopitelně jsou v jiném obalu, jiné je pořadí písní a maximálně dvě, tři skladby jsou odlišné. Tedy nic zásadního. Už jste asi pochopili, že "Greatest Hits" je opravdu poslední věc, kterou by chtěl mít doma i ten nejzažranější sběratel.

Letošní výběr staví především na deset let staré klasice "Reasonable Doubts", skladby z ní tvoří dvě třetiny stopáže včetně "Can't Knock The Hustle" s Mary J. Blige nebo "Friend Or Foe" s Premierovým beatem. Na "Dead Presidents II" nebo "22 Twos" i pochybovač musí uznat, že Jigga je nejvyšší rapová třída a určitě si zaslouží být považován za nástupce Notoriouse B.I.G., svého učitele, který se objevuje na "Brooklyns Finest". Druhá deska "In My Lifetime, Vol. 1" byla popovější, konfliktní rýmy debutu vyměnil za ležérnější styl a street rap za r'n'b refrény. Hity "Wishing On A Star", "City Is Mine" s Blackstreet nebo "I Know What Girls Like" s Puff Daddym patřily ke koloritu hip hopu těsně po eastcoast/westcoast vyvražďovačce. Jsou to právě skladby z druhé desky, které působí ve srovnání s klasickými zářezy alba číslo jedna hodně jako pěst na oko. Nicméně Jay-Z by vám asi slovy velkého amerického básníka Walta Whitmana vysvětlil: "Protiřečím si? Ano, jsem tak obrovský, že obsahuju i protiklady."

Následné "Vol. 2: Hard Knock Life" přineslo skladby, které Jay-Zho proslavily i mimo Ameriku. Jde hlavně o titulní track s vysamplovanou melodií z muzikálu Annie, "Can I Get A..." s hostující Amil, která výběr otevírá, nebo "Money Ain't A Thang". A to je tak asi všechno. Škoda, že všechny výběry opomíjí "Jigga My Nigga", kde se Jay-Z poprvé potkal s Timbalandem. "Greatest Hits" nejsou na rozdíl od "Chapter One" clean (tj. bez vulgarismů), takže by nebylo ani potřeba moc měnit refrén.

Těžko říct, co na "Greatest Hits" hodnotit. Skvělé tracky z prvního a třetího alba, které se zařadily do rapových učebnic? Nebo spíše trochu podivnou strategii nahrávací firmy, která ždíme odkaz slavného rappera až na kost? Jedno je jasné, Jay-Z si zaslouží pořádný hitový výběr, něco ve stylu letošního "Respect M.E." Missy Elliott. Třeba se ho brzy dočkáme. Proto se radši nezahazujme s podřadným zbožím. Devět z desíti za rap, jedna za koncept.