Moby - Denně složím dvě písničky

02.01.2007 05:00 - Jaromír Koc | foto: facebook interpreta

Plešatý vegan Moby se nedávno rozhodl rekapitulovat svoji dosavadní hudební pouť výběrovým albem "Go - The Very Best Of Moby". Díky podpoře hudebního vydavatelství Mute jsme se s ním setkali jednoho listopadového dne v Itálii. Během půlhodinového povídání došlo i na jeho oblíbenou restauraci.
Moby
© EMI Music
Richarda Melvilla Halla aka Mobyho jsem si poprvé všimnul krátce po vydání singlu "Feeling So Real" v roce 1994. Hned jsem si dokoupil jeho starší věci. S Mobym jsem se pak poprvé setkal v březnu roku 2000 po jeho koncertě v pražské Lucerně. Místo suverénního muzikanta, který se na pódiu chová jako divoký rocker (například při zmiňovaném koncertě v Lucerně mu zlobil mikrofon, což ho tak naštvalo, že kytarou rozmlátil celé svoje varhany), lítá po něm jako šílenec a i přes svůj naprosto mizerný talent k tanci se kroutí do rytmu svých písní, jsem v šatně objevil zakřiklého kluka s malými brýlemi. Mluvil tiše, pohyboval se pomalu a rozvážně. Od té doby jsem se s Mobym setkal asi pětkrát, náš poslední rozhovor (a vlastně první, který zveřejňuji) se uskutečnil počátkem listopadu, kdy jsem Mobyho zastihl krátce před jeho odletem z Itálie do New Yorku.

Právě je venku deska toho nejlepšího. Album vychází po světě v pěti různých edicích a každá z nich obsahuje trošku jiný tracklist. Proč jsi kolem výběru písní dělal takové veletoče?

Já jsem v tom nevinně. Pokud by deska měla obsahovat to nejlepší, co jsem napsal, a já bych měl ty písně vybírat, byl by obsah úplně jiný. Proto jsem požádal své blízké přátele a lidi z vydavatelství, aby právě oni vybrali to, co považují za to "nej".

Ale proč je těch verzí tolik?

Občas se stalo, že jsem nějaký singl vydal jenom v určitém státě a dostavil se tzv. "lokální úspěch", proto jsme ty tracklisty museli malinko rozlišit.

Moby
© Jaromír Koc
Když jsem si procházel jednotlivé tracklisty všech edicí, všiml jsem si, že je úplně opomenuta existence desky "Animal Rights"...

I když tahle deska byla velký průšvih, jsem na ni stále hrdý. Když jsem s hudbou začal, dělal jsem najednou taneční hudbu, zároveň byl stále členem punkové kapely a psal i klasickou hudbu. Ale moje tehdejší vydavatelství Instinct Records v první polovině 90. let vydávalo jen moji taneční hudbu. Po desce "Everything Is Wrong" jsem prostě chtěl dělat i něco jiného. Rytmické hudbě jsem ale zůstal věrný. Ve stejnou dobu, kdy vyšla "Zvířátka" jsem vydal i desku "The End Of Everything" pod pseudonymem Voodoo Child. Ale lidé na desku "Animal Rights" reagovali prostě jinak, než jsem čekal. Je to k smíchu, ale "Animal Rights" je jedinou deskou, která není nikterak na výběru "Go" zastoupena, ale pro mě osobně je to s odstupem času jedinou deskou, za kterou si naprosto stojím, a jsem hrdý, že jsem ji natočil.

Když přeskočím dobu kolem filmové hudby a vydání desky "I Like To Score", přišla pak éra tvých největších úspěchů spojená s albem "Play". To byla příjemná satisfakce, ne?

Po albu "Animal Rights" jsem si myslel, že je moje kariéra u konce. Album se totiž nechytlo jak u kritiky, což by ani tak nevadilo, ale přesto, že jsem cítil, že deska na úspěch má, nevedlo se jí ani v prodeji. Když jsem poté začal pracovat na "Play", bylo to hodně složitý. Byly to dva úmorný roky mého života. Stále jsem písně předělával, míchal ji v různých studiích, používal i různé způsoby míchání, protože jsem nebyl spokojený s výsledkem, ale nakonec jsem se vždy večer vrátil k sobě do studia a začal znovu.

Cítil jsi při vydání obavy?

No, pustil jsem ji nejprve několika svým přátelům, kteří byli nadšeni, ale chyběl mi nějaký nezaujatý pohled. Osobně jsem byl s výsledkem spokojený, ale nečekal jsem raději žádnou velkou reakci. Sám jsem "Play" bral jako podivné obskurní a možná i těžce stravitelné dílo a řekl jsem si, že když se po světě prodá 100 tisíc kopií, bude to velký úspěch. To, že se desky nakonec prodalo více než 10 milionů, byl to vážně velmi zvláštní pocit.

Už předloni jsi vyprávěl, že jsi zase objevil taneční hudbu. Proč to ale není znát na desce "Hotel"?

Po vydání desky "18" jsem ani nechtěl číst kritiky. Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Ať už vydám cokoliv, všichni to budou srovnávat s albem "Play". Naplno jsem na desce využil samplování gospelu, což mě tehdy hrozně bavilo, ale i přes úspěch desky se o "18" psalo jako o slabém odvaru "Play", což jsem do jisté míry i čekal. Když jsem ale psal písně na "Hotel", měl jsem úplně jiné myšlenky. Hlavou se mi honily písně od New Order, Killing Joke a Sisters Of Mercy.

Moby Little Idiot cartoon
© Jaromír Koc
V současnosti ses do jisté míry k "Hotelu" vrátil. Kromě novinky "New York, New York" vydáváš píseň "Slipping Away" jako aktuální singl. Co tě k tomu vedlo?

Tohle je asi nejosobnější píseň z desky. Je otevřená a plná emocí. Rád hudbou prezentuji svoje emoce. Je mi přes čtyřicet a myslím si, že jsem toho hodně zažil a mohu tedy lidem i něco sdělit.

Jak vzpomínáš na počátky, když jsi přišel do New Yorku?

Hlavně začátek byl těžkej. Byla doba, kdy jsem bydlel s přáteli v takové velké fabrice. Bylo to tehdy sice ilegální, ale neměl jsem jinou možnost. Náklady byly minimální, což mi vyhovovalo. Sice jsem tam neměl tekoucí vodu, záchod ani topení, ale mě šlo jen o jedno - věnovat se hudbě.

Při našem prvním rozhovoru v roce 2000 jsi mi říkal, že máš v šuplíku kolem tisícovky písní, které nikdo nikdy neslyšel. Ještě pořád jsi tak plodný?

V současné době složím v průměru dvě skladby denně, ročně jich je kolem sedmi set. Jsou dny, kdy nesložím vůbec nic, ale další den se nápady jen chrlí. Někdy je píseň hotová za půl hodiny, jindy mi nějaká myšlenka dá vážně zabrat.

Vraťme se ještě na chvíli k písni "New York, New York". Ty máš New York velmi rád, takže by mě zajímalo, co se pro tebe změnilo po teroristickém útoku ze září 2001 a pádu "dvojčat"?

Ten den jsem slavil svoje narozeniny a v době, kdy to celé začalo, jsem ještě spal. Volali mi přátelé, tak jsem vyběhl na střechu a odtud všechnu tu zkázu pozoroval. Bylo to hrozné, cítil jsem bezmoc a husí kůži, která se stále stupňovala. Asi tři měsíce před pádem dvojčat jsem intenzivně pracoval na desce "18". Jedna z písní, která na albu je, vypráví o duších mrtvých lidí, které chodí po Manhattonu a nemohou najít klid. Nějak se mi to všechno vybavilo a spojilo…

Moby
© EMI Music
Takže nová skladba, ve které je ke slyšení Debbie Harry, je jakousi ódou na "tvé město"?

Jsem velký fanda Debbie Harry, ale jsem i velký fanda kapely Blondie a všeho, co tahle parta natočila. Když jsem ale tuhle píseň psal, tak jsem nad Debbie vůbec nepřemýšlel. Napadlo mě to až poté. Myslel jsem, si že moji nabídku nepřijme. Jsem moc rád, že jsem se mýlil, je to vážně dobrá taneční záležitost.

Všiml jsem si, že k této písni vzniklo několik remixů. V Praze jsi byl předminulý rok nadšený z remixů k tehdejšímu singlu "Raining Again", které dělal Steve Angello a Manhatton Clique. Pracoval jsi a nimi i později?

Pamatuješ si to správně. Remix Stevea Angella mě baví i nadále a s Manhatton Clique spolupracujeme od té doby prakticky nepřetržitě. Dělali remixy i k "Dream About Me" a u "Slipping Away", mají na svědomí i aktuální radiovou verzi. Jsem rád, že jsme je objevili. Ale jinak o velké části remixů mých písní nedokážu skoro nic říct. Prostě jen akceptuju, že jsou.

Ty ses ale sám remixům v minulosti též dost věnoval.

Ano, bral jsem to vždy jako experiment. Nedělal jsem to plánovitě, originál mě prostě musel oslovit. Ale v současné době na to nemám čas.

Čemu se vlastně teď ve volném čase věnuješ?

Když jsem doma, tak jsem každý den v restauraci Teany, která mi už sice nepatří, ale s mojí bývalou přítelkyní Kelly, která tomu teď sama šéfuje, vycházím velmi dobře. Baví mě být mezi lidmi. A navíc sem chodí i plno mých dobrých přátel. Kousek odtud bydlí například i David Bowie...

A co nové písně?

Po výběrovce vyjde logicky další řadovka. Mám prozatím hotových asi 450 písní a pokud všechno dobře dopadne, vyjde už na jaře příštího roku. Fakt ale nevím, jaká bude. Teď řeším hlavně styl - bude to další punkové album? Mám udělat čistě taneční desku? Fakt nevím... Asi to nechám na pocitu. Budou tam prostě ty písně, které budu mít rád natolik, abych je na nové album dal.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY