"Patnáct dolarů," ozve se z předního sedadla. Nahmatávám peněženku a zmíněnou částku muži tmavší pleti podávám. Zašklebí se a pohybem očí mě vyprovází z taxíku. Zabouchnu dveře a přede mnou se objeví řada vysokých budov, zářivě blikající transparenty, kouřící kanály a spousta lidí. Klasická čtvrť v New Yorku. Jednou věcí se ale od těch ostatních výrazně liší. Přímo uprostřed silnice stojí pohovka a na ní divně vypadající muž. Je plešatý. Má nevinný úsměv a vytahaný černý oblek. Nemá boty. Klasický Moby. Probodává mě svýma malýma očima a povídá: "Go!" A já jdu.

Moby je převelice zvláštní člověk. Na školu se vykašlal kvůli snu, že jednou bude velký klubový DJ. Má zápis v Guinessově knize rekordů. Nenávidí fast food, kouření a kožešníky. Byl zatčen za provozování orgií. Ale hlavně - je to jedna z největších ikon hudebního světa devadesátých let. Po nespočtu desek, které jej vymrštily do výšin, nebo naopak svrhly někam do prázdna, se tento kontroverzní umělec rozhodl důkladně zmapovat svou dosavadní kariéru. A že měl z čeho vybírat.

Už první LP tehdy sedmadvacetiletého pankáče, nahrané roku 1992, obsahuje jednu z jeho největších hitovek - odpudivě umečenou "Go". Vrátka mezi smetánku se pro Mobyho pootevřela o tři léta později, kdy přišla deska s pesimistickým názvem "Everything Is Wrong". Na výběrovku se ale zcela nepochopitelně nedostala slavná "Hymn", zástupcem je zde jen drum'n'bassová "Feeling So Real". Po dvou nepříliš povedených nahrávkách přišel konečně vrchol Mobyho kariéry. Na konci letopočtu se hřály tři devítky a zarputilý Newyorčan vyplivnul to nejlepší, co kdy zaranžoval. Multiplatinová "Play" byla definitivně oproštěna od punkových kořenů a jakýchkoliv náznaků tvrdší muziky. Samply, na nichž byly skladby založeny, pocházely ze třicátých let a výsledný produkt se posluchačům zarýval pořádně pod kůži. Moby byl slyšet všude. V reklamách, v klubech, dokonce ani olympiádu nezapomněl navštívit. Byla by škoda nenasytné fanoušky na výběru ošidit o uzoufanou "Why Does My Heart Feel So Bad?", pohádkovou "Porcelain" nebo svižnou "Honey".

Po nástupu nového tisíciletí však Richard (jeho skutečné jméno - Moby se mu říká podle slavného románu "Moby Dick", který napsal jeho prastrýc) usnul na vavřínech a vypustil do světa album s velkým potenciálem a jednoduchým názvem - "18". Do uší bijící podobnost s předchozí "Play" shodila Osmnáctku do průměru a opravdový respekt si zasluhuje pouze optimistická "We Are All Made Of Stars". Pokus o znovuzrození proběhl minulý rok, kdy se v obchodech začal prodávat "Hotel". Znatelná změna hudebního žánru víc k písničkářství sice strhla velkou pozornost, ale byť chtěl básník říci cokoliv, nepovedlo se mu to a album se lopotilo v pouhém průměru. To byl nejspíš důvod, proč se jako reprezentanti "Hotelu" na bestofku dostala jenom vypalovačka "Lift Me Up" a pozměněná verze "Slipping Away" s vynikající Mylene Farmer.

Zvedám se z pohovky. Chlapík, sedící vedle mě, se potutelně usměje a zeptá se: "Spokojen?" Chvíli váhám. Nevím, jestli opravdu ukázal to nejlepší, co kdy zplodil. Některé kousky patří do zlatého fondu hudby, jiné bych nejraději svrhnul do hlubin pekelných (ať se na mě nikdo nezlobí, ale titulní melodie z Jamese Bonda je trochu mimo). Už trochu nervózní Moby se na mě podívá tázavým pohledem a já odpovídám jednoduše: "Dobrý. Ušlo to."