Upozornění pro čtenáře, co nečtou upoutávky na články - jestli u téhle recenze desky "4:21... The Day After" jednoho z klasiků hip hopu Method Mana je těžko posoudit, co všechno ho trápilo. Ale co čekat, když v aktualitách je poslední zápis z konce srpna a v přehledu desek novinku ještě nemá?

Pojďme k tomu výraznějšímu, muzice. Jednoduché a přitom temnější intro s fujarou připomene kolegu v Ghost Dog. Podobně Method Man pokračuje - hutnější beat, pár doprovodných zvuků a rap jsou jeho zbraně, kterými docela slušně bojuje, protože i s relativním minimem (vokálních samplů pomálu) se mu daří odlišit jednu skladbu od druhé. Rychle se dostane na hutnou pecku "Fall Out", ten spinetový zvuk k beatu a pípnutí pasuje výborně. A pak vytáhne osvědčenou zbraň - hosty. Z pohledu na tracklist je jasné, že Method Man pokračuje v kolaboracích ve velkém - ve víc než polovině kousků. Díky nim se přece jen stejně znějící flow vhodně naruší. Většinu partů obstarají kolegové, ale i na ženské vokály dojde, z nichž nejvíc zaujme nasamplovaná Lauryn Hill v "Say" (bylo by to na credits na obalu). K tomu přičtěte skoro pro každou skladbu jinou produkci (zastřešenou výkonnou trojkou The RZA, Erick Sermon a Scott Storch) a znovu se dostanete k hlavní devize téhle desky - relativní pestrosti.

Ale přece není jen dobře. Klasicky zbytečné skity jsou sice jen tři a krátké, ale stejně si je Method Man mohl odpustit. Vyměklé "Let's Ride" je jedním z tisíců r'n'b tracků, které se v hlavě ničím nezachytí (i když v převaze těžkých spodků se nedá přeslechnout), podobně jako poslední otravná "4 Ever". "Got To Have It" s vypjatým samplem je výrazná věc, ale poslední minutu už dost leze na nervy, podobně i těžkotonážní "Ya' Meen". Celkově je víc a víc náročné, bez vazby na texty, udržet pozornost i přes zástup hostů. Přesto lze desku doporučit jako solidní návrat kvalitního rappera a vizitku současné situace na východním pobřeží.