Glenn Hughes zavítal do Česka už celkově potřetí, přičemž pražské fanoušky poctil svou přítomností poprvé. Znáte to, na něco se těšíte a nakonec to dopadne katastrofálně... Takhle jsem netrpěla ani loni na společném koncertě kapel Sweet a Slade, od nichž totiž člověk nemohl ani nic moc očekávat. Od Glenna Hughese jsem však bláhově čekala energický koncert, plný mystiky a s pulsujícím napětím, jak jej znám z desek. Naživo mě ale mistr a jeho nevýrazní kumpáni coby doprovodná kapela vůbec nebavili. Z mých oblíbených skladeb se stal paskvil bez smyslu a vyjádření, s prázdnými slovy a vyčpělými manýry. Dvě hodiny se pomalu táhly, naštěstí se aspoň v rámci možností kapela pozvolna vybudila k lepším výkonům, a závěr byl tak nejsilnější částí setu.

Glenn Hughes vynechal předkapelu, jistě věřil, že publikum rozdivočí jeho pověstná baskytara. Pominu-li však hrstku fanatických fanoušků, minimálně polovinu večera se většina v sále snažila jen rozpačitě přijít na chuť tomu, co se odehrávalo na pódiu. Ovace a relativní nadšení se dostavily až po několika pivech a při slavných skladbách od Deep Purple, které ovšem trpěly množstvím puchýřů na kráse. Ale nepředbíhejme. Mistr Hughes se objevil na scéně nenápadně okolo půl deváté. Místo vitálního, dlouhovlasého mladíka z koncertních plakátů, které jste si mohli koupit za symbolickou dvacku v předsálí, zaujal pozici u mikrofonu opotřebovanější pán v letech v černé rozhalence s neumělým rozcuchem krátkých vlasů. Na rtech mu hrál křečovitý rebelantský úsměv. Rád se poslouchal a rozhodně nešetřil přehnaně afektovanými hvězdnými gesty a doslova hýřil slovem "love".

Už při prvních tónech bylo jasné, že někde něco drhne. Pochvalu si rozhodně nezaslouží zvukař. Obešla jsem téměř celé Retro, abych našla místo s dobrým zvukem, který byl nejlepší snad až na záchodech. Hughesův zpěv byl utopený a vylézaly jen jeho řezavé výšky. U zpívajících kytaristů, resp. baskytaristů formátu Glenna Hughese se obvykle bere s rezervou jejich zpěv. Tentokrát tomu bylo naopak. Na hlasové exhibice, které se občas snažil předvést, už mu hlas sice někdy nestačil, ječák má však stále poměrně čistý a silný. Jeho hra na basu byla ale naprosto fádní, plochá a přetechnizovaná. Nejlepší pasáže byly, když zpíval Hughes s tichým hudebním pozadím. To jediné mělo nějakou výpověď.

Na kvalitě nepřidala ani doprovodná kapela. Postrádala jsem jakoukoli komunikaci mezi nástroji. O nějaké improvizaci, která je typická pro umělce ze staré rockové školy, nemohla být ani řeč. Hráči nevytvářeli potřebné napětí, které se jim záhadně podařilo vnést na alba. Koncert neměl spád, postrádal dynamiku a radost ze hraní, to mi připadalo jako mechanická povinnost. Je jasné, že úlohou kytaristy bylo jen decentně doprovázet Hughese, ale jeho party by snad zvládl i můj patnáctiletý bratr. Jindy si potrpím na sóla a vyhrávky, tentokrát mi přišly jako ztráta času. Bubeník vůbec nedržel skladby pohromadě, svým plechovým třískáním je spíše rozbíjel na nesourodé části. Nejslabším článkem byl ale jednoznačně klávesista. Ten seděl staticky a s kamennou tváří za svými hammondkami a bez zájmu zahrál snad jen to nejzákladnější. Zvuk hammondek mám v sobě prostě zakódovaný úplně jiný, živelnější, rozpínavější, mohutnější. Klávesista nedokázal do své hry propašovat ani náznak emocí.

Hughes přehrál skladby ze svých sólovek, především z poslední "Music For The Divine". Některé byly neúnosně překombinované, jindy nás krmil lacinými cajdáky. Jinak krásná balada "A Whiter Shade Of Pale" od Procol Harum byla procítěnější a méně urážlivá snad i v podání Barbory Opplové v semifinále SuperStar. Nejvíce to však odnesl oddaný fanoušek Deep Purple, který si zamiloval desky "Burn" či "Come Taste The band". Ať už to byla "Mistreated", kterou ostatně Hughes nezpívá ani na originálu, nebo "You Keep On Moving", postrádala jsem jejich šťávu, vzrušující gradace i třaskavou tajuplnost. Jejich silně narušené statické základy okradené o nosné melodie udržoval jen sborový zpěv publika "I'v been losing my mind...". Akorát se mi potvrdila nedostižnost Blackmoreovi rázné kytary a Lordových nadpozemských kláves. Nejlépe vyzněla v Hughesově podání snad až závěrečná "Burn". Nicméně věřím, že to pohřbil především zvukař.

Fotogalerie:
Glenn Hughes, Retro Music Hall, Praha, 17.11.2006