Americká pop-punková parta My Chemical Romance přišla na scénu se svým v pořadí už třetím albem "The Black Parade". Samotný název i promo materiály napovídají, že by se novinka měla tvářit temně: že by měla být zlá, útočit mladickou rebelií a samozřejmě drsnými riffy s jasnými chytlavými refrény. Nevěřte tomu - image často může mást.

Pouze třetí položka totiž platí beze zbytku - první dvě naopak spíše minimálně: asi tak, aby se neřeklo, kapela se úplně nezměnila a hlavně nezklamala staré fanoušky a fanynky (ty pak především). My Chemical Romace možná dospěli, možná jde o náhodu, ale na svém třetím albu znějí nejvíce autenticky a inteligentně. Pokud bychom měli brát "nu-žánry" jako nadávku, tak se od nich oprošťují. Ve chvíli, kdy termín jako pop-punk znamená pouhou hudební škatulku, zůstávají zábavnou, energickou pop-punkovou kapelou - jen se to celé posouvá trošku výš i mírně do strany - jsou jinde, ale zároveň nezapřou kořeny. Všechny pozitivní atributy žánru se tak zvýrazňují a negativní se v kontextu celého alba stávají bezvýznamnými a lehce přehlédnutelnými.

Skladby z jejich třetího alba jsou totiž takové, že by se bez problému mohly stát soundtrackem života dospívajících určité věkové skupiny s nutným faktem, že nepřináší nic nového, ale to, co dělají, dělají velice dobře. Tak, že album stojí za to i lidem, kteří už jsou ze zmíněného životního stádia pryč a v té době vyrůstali třeba na šklebících se rebelech Sex Pistols. Mohou to být tedy příjemné vzpomínky, sentiment, sranda i skvělé odlehčení.

V kompozicích a vlastně i různých jednotlivostech jsou čitelné dva hlavní vlivy. Za prvé, že by My Chemical Romance možná rádi byli novými Green Day, nebo jen chtějí natočit podobně hity nabitou desku, jakou byla "American Idiot". Za druhé vnímají současnou (nebo už minulou?) kytarovou scénu, kterou se inspirují v tom smyslu, že jsou nové skladby jednodušší, přímočařejší a hlavně inteligentnější: tím se dostávají z pozice kapely pro teenagery bez vkusu orientující se podle hitparád - už jsou prostě jinde než nu-šašci jako Linkin Park nebo drsné slečinky typu Avril Lavigne či Ashlee Simpson, a to je jednoznačné plus.

Album zní mírně naštvaně, na druhé straně je z něj cítit hravost, zábavnost i touha po vývoji, rozhodně ne však po nějakém zásadním sdělení. To je vlastně dobře, protože není nic horšího než kapela tvářící se jinak, než jaká skutečně je. U kapel tohoto typu to většinou chodí tak, že to víc z nich dělají hlavně jejich fanoušci, stavící je do role punkáčských rebelů důrazněji než oni sami. My Chemical Romance jsou ve verzi pro rok 2006 něco ve stylu: jsme jen obyčejná rocková kapela, co děláme, máme rádi, baví nás to a je to hlavně pro vás, fanoušky - nic víc a taky nic míň. Balady mají potenciál rvát dívčí srdce, vypalovačky naopak bourat fanoušky energií.

Když Green Day vydali "Americkýho idiota", tak se ta deska obecně brala jako znovuzrození, jako návrat mrtvé kapely. Deska "The Black Parade" není přelomová, jak se píše v reklamních sloganech, ale je prvním více než dobrým albem této kapely. Ba dokonce snad i výborným.

P. S.: Bude makro...