Arkansaský kvintet gothicrockového ražení vydává nové, neotřelé, senzační, bezkonkurenční a bůhvíještějaké album. Podle reklamních titulků by to vážně měl být trhák, ale co naplat, na Evanescence se vždy budou pravověrní metaláci dívat skrz prsty. Důležité je, že si tato skupina své příznivce našla a i když není jejich hudba nic složitého, má nějaký smysl a hodnotu. Zpěvačka Amy Lee má pěkně silný hlas, ne nadarmo vystrčený do popředí. Krom toho hraje na klavír a snaží se o originalitu. Jednoduše řečeno, pánové a dáma mají slušný potenciál podpořený mamutí reklamou, takže nic nestojí v cestě k otevření dveří nové desky. Ukrývá celkem třináct komnat s omamnou vůní, přepychovým nábytkem a poutavými obrazy.

První místnost, kam posluchače vedou kroky, je "Sweet Sacrifice". Vytažený vokál a tvrdě naškrobená rocková kápě tvoří chytlavou úvodní skladbu o trpce sladké chuti. Hned nato je zde "Call Me When You're Sober", další podařené dílko s neméně zajímavým videoklipem. První dvě skladby odezněly a posluchač je natěšený, co za pochutiny přijde dál. "Weight Of The World" splní očekávání tak napůl a snad by druhou polovinu mohla odčinit "Lithium". Omyl. Jsou to jen na pocitech založené sloky vetkané do jednodušší melodie. Amy si sice na vokálových zdvizích dává záležet, jenže ve společnosti sousedních skladeb to zní jako zachraňování tonoucího stéblem trávy.

Trochu zklamaně vyčkávám, co nabídne "Cloud Nine". Pěkný refrén a zase tu vtíravou chytlavost. Ve stejném rázu, možná o chloupek vláčněji, nastoupí "Snow White Queen", která se dá otitulovat jako zajímavý experiment se samplem. Jenže po té plejádě rockových nádher opakuje svého zamračeného předchůdce. "Lacrymosa" trochu spraví pošramocený dojem, protože nastoupivší triolový rytmus s valčíkovým podtextem působí o něco líp. K tomu sborové vokály a naděje v to, že Evanescence sdělí prostřednictvím "The Open Door" další novou myšlenku, je tu. "Like You" bohužel oplývá hlavně srdceryvným vyznáním, pomalou melodií a sem tam akordem položeným do strun elektrické kytary, aby se neřeklo. Předposlední "All That I'm Living For" se vrací někam na začátek desky a vypouští kolem sebe pevné kořeny rockových postupů. Kdyby byla finálním opusem, pěkně by semkla celou nahrávku dohromady. Jenže to by nesměla být skladatelem Amy Lee, která na konec umístila "Good Enough", plačtivý pomalák v moll s rozsáhlou klavírní melodií, bez bicích a tvrďáckých kytar. Podle popisu se nemusí zdát být tak skvělým dílem, jakým ve skutečnosti je - odvážím si tvrdit, že je jednou z nejlepších skladeb alba.

Mé zavěrečné hodnocení nemusí odpovídat předchozím odstavcům. Důležité je si uvědomit, že Evanescence prošli nemalou přeměnou. Od šestkrát platinového "Fallen" uplynula nějaká doba a během ní ze skupiny odešel kytarista Ben Moody, prý kvůli uměleckým neshodám. Díky muzikantské chemii mezi Benem a Amy se "Fallen" stalo hitem a zabodovalo u několika vrstev posluchačů - u holčin, které měly rády HIM, ale také u lidí, kteří chtěli zrelaxovat a poslechnout si líbezné melodie. Tím pádem je "The Open Door" s napětím očekávaným albem a Amy musela ukázat, co sama svede (i když se na novince podílel i kytarista Terry Balsamo). Suma sumárum vytvořila slečna Lee toužebně vymodlené album, které splnilo všechna očekávání, bude se líbit a dobře prodávat. První dvě skladby vytáhnou energii desky do kremačních hodnot a následující songy ji tam udržují, sem tam zchladí a pak o něco přihřejí. Proto osm z deseti, protože Evanescence odvádějí svoji práci skvěle.