Na houslovém recitálu jsem byl naposledy snad na základní škole a rozhodně to nebylo dobrovolně. Nepočítejte mě mezi fanouška Vanessy Mae, hiphopová houslistka Miri Ben-Ari je mi dost ukradená a bluegrassová krasavice Alison Krauss mi taky nic neříká. Přesto jsem v sobotu nadšeně aplaudoval kanadskému houslistovi Owenu Pallettovi, který do strahovské Sedmičky přijel představit svůj projekt Final Fantasy. Člen slavných Arcade Fire a čerstvý držitel prestižní ceny Polaris přijel ukázat, jak může vypadat neotřelá hudba s docela obyčejnými nástroji a postupy. Poměrně plný strahovský klub 007 se tak mohl v sobotu zkusit propadnou do světa her na hrdiny a nebo velmi zvláštního indie rocku bez kytar.

Než se Owen postavil s houslemi k mikrofonu, o zahřátí se postarala ostravská skupina I Love 69 Popgeju. Podle tiskových zpráv jsem pochopil, že o sobě mluví jako o performerech, spíše než jako o hudebním tělesu, takže jim těžko budeme vyčítat neumětelství nebo amatérství. Hráli těžce primitivní electro (občas disco, občas tvrdší) s těžkým osmdesátkovým nádechem, to hlavní ale byli dva ujetí frontmani, kteří do hudby skandovali značně zvláštní texty jako třeba "I love jůůů/udělám ti to do análůůů") s image sexuálních otroků s fetišem na umělou hmotu. U první písně jsem měl pocit, že zkouší, jak moc otřesnou hudbu je možné vydržet, pak se mi ale nějak podařilo naladit na jejich notu a nebrat to zase tak vážně. Mělo to v sobě kouzlo amatérského porna a chvílemi to připomínalo začátky českého rapu.

Deset minut před desátou nastal konečně čas pro Palletta a jeho housle. Po úvodní skladbě ("Many Lives → 49 MP") poprosil publikum, jestli by si nesedlo "jako v kině", což pro zbytek koncertu navodilo opravdu zvláštní komorní atmosféru. Nebyla to ale žádná suchá akademická záležitost, jeho skladby ačkoliv jsou ovlivněné vážnou hudbou nebo soundtracky k počítačovým hrám, jsou vlastně docela normální písničky, které si můžete zařadit k Arcade Fire nebo současné vlně ujetého folku. Pallett vypadal absolutně soustředěně na svoji hru, špičkou boty si pouštěl podkladové smyčky a do nich hrál svoje party a zpíval a někdy i křičel. Ze své druhé desky "He Poos Clouds" hrál překvapivě málo věcí, možná jsou obtížnější na zaranžování, ve studiu přece jen použil více nástrojů. Překvapivě často ale došlo i na čistě elektronické efekty, které na jeho zvukově puristických albech moc nenajdete. Pokud mohu soudit za sebe, nejpovedenější skladbou byla coververze "This Modern Love" Bloc Party, skladba vysvlečená na kost od všech studiových ozdob působila neuvěřitelně působivě. Povedená byla i druhá coververze "Peach, Plum, Pear" původně od Joanny Newsom. Možná to vypadá, že Owen hrál jen samé coververze, což samozřejmě není pravda, ale jeho vlastním skladbám prostě trochu více sluší studiová úprava, ačkoliv "The CN Tower Belongs to The Dead" z první desky byla taky úchvatná.

Součástí vystoupení byla i vizuální projekce, ačkoliv to slovo možná zní příliš vznešeně. Jeho kolegyně pouštěla na meotaru fólie s tématickými obrázky, které dotvářely epičnost skladeb. Nezapomeňte, že Owen svůj projekt nazval po slavné japonské videohře Final Fantasy a v rozhovorech často zmiňuje, že je fandou počítačových adventur. Jednotlivé skladby "He Poos Clouds" mají být podle legendy pokusy jak zhudebnit jednotlivé kouzelnické školy ze světa hry na hrdiny "Dungeons & Dragons". Písně Final Fantasy tak trochu vypráví o skutcích bojovníků a tak trochu jsou o obyčejných věcech. Kouzlo nevyřčeného, abstraktního fungovalo i při koncertě, když se přiznám, že když hrál "This Lamb Sells Condos" spíše než příběh jsem vnímal atmosféru písně. Pokud chcete, podívejte se zde jak to vypadá.

Vystoupení Final Fantasy bylo jedním z vzácných okamžiků, kdy k nám dorazil interpret, o kterém se ve světě hodně mluví. Podobně to bylo třeba s The Strokes těsně po vydání první desky nebo Franz Ferdinand před třemi lety. "He Poos Clouds" určitě bude patřit mezi nejlepší desky letošního roku, kritikové o něm ještě popíší hodně papíru a až vyjde nové album Arcade Fire, které kapela dotočila v létě, bude se o Pallettovi mluvit ještě více. Proto je skvělé, že jsme ho mohli vidět na vlastní oči, ačkoliv radost trochu kazí fakt, že koncert byl přímo tragicky krátký. Final Fantasy hrál asi jen 40 minut a než se koncert pořádně rozjel, byl vlastně u konce. Může za to možná zpoždění, které podle svých slov nabral na hranicích, nebo fakt, že od půl jedenácté byla naplánována hiphopová party s Orionem a Trafikem z PSH. Nikdo by se myslím nezlobil, kdybychom ještě pár minut zůstali ve světě fantasy.

Final Fantasy, I Love 69 Popgeju, 007 Strahov, Praha, 30.9.2006