V rámci festivalu MOVE, který se uskuteční od 9. do 14. října na pódiích šesti pražských klubů, vystoupí britští inovátoři Coldcut. Jejich koncert se uskuteční 11. října v klubu Roxy.

Většina lidí, kteří nastoupí do hudebního světa, se pár let věnuje tomu samému, načež pomalu upadne v zapomnění. Zbytek života pak pobírají tantiémy a příležitostně vytvářejí nová hudební uskupení, se kterými vyrážejí na turné upomínající na někdejší slávu. Na životopisy těchto hudebníků není potřeba moc papíru - většinu z nás golf a rekreační rybolov zase do té míry nezajímá. S hudebníky z Coldcut je ale ten problém, že i když na scéně platí za veterány, pořád se chovají jako dvě nezbedná děcka. Takže pouhý zběžný pohled na šíři jejich aktivit může vypadat jako dlouhá kapitola z tlusté knihy.

Bývalý učitel výtvarné výchovy Jonathan More a počítačový programátor Matt Black se potkali v polovině osmdesátých let. Oba dva si budovali dýdžejskou kariéru na rodící se neobvyklé groove/warehouse party scéně. Jon měl vlastní pořad na tehdy ještě pirátské stanici Kiss FM a pracoval v Reckless Reckords v londýnské čtvrti West End. Tam taky prodal Mattovi pirátskou kopii skladby "Across the Tracks" od Maceo&the Macks. Matt se za ním zastavil hned další den a přinesl "Say Kids, What Time Is It?" a navrhl mu, že by na skladbě mohli pracovat společně. Než v roce 1987 vyšel jejich debutový singl "Say Kids...", vůbec první na samplech postavená nahrávka vydaná ve Spojeném království, dopomohl Jon Mattovi k práci na Kiss FM a společně rozjeli show "Solid Steel", která se vysílá dodnes. Ve stejném roce dali Coldcut význam slovu remix, když udělali nové aranžmá ke skladbě Erica B and Rakim "Paid In Full". Způsob, jakým vystříhali a nově využili vokál izraelské zpěvačky Ofra Hazy, se stal světovou klasikou. V roce 1990 získali Coldcut za svou originalitu ocenění Producenti roku. Jejich debutové album "What's That Noise: získalo druhou cenu.

Na nápad založit si vlastní nezávislý label přišli v Japonsku. "Objevili jsme knihu o nindžech, kteří si stavěli neuvěřitelné domy plné tajných propadlišť, díky kterým mohli zmizet a objevit se zase někde jinde. Celé to stálo na rafinovanosti a utajované totožnosti." Měli plné zuby mocnářské marketingové politiky velkých nahrávacích společností a tato nindžovská filozofie je oslovila. V roce 1993 nahráli společně s Big Boys album "Philosophy" a vrhli se do budování labelu Ninja Tune. Před tím ovšem ještě stihli vyprodukovat ambientní cover verzi "Autumn Leaves", která nastartovala éru posluchačsky nenáročné muziky.

Historie Ninja Tunes je dobře známá a vydala by na samostatnou kapitolu. Zmiňme tedy jen to, že se tato organizace vypracovala na jedno z čelních nezávislých hudebních vydavatelství devadesátých let a že poskytla útočiště široké škále projektů od Mr Scruff přes Cinematic Orchestra, Herbaliser, Kid Koala až po Vagon Christ, zatímco pod později založenou značkou Big Dada zakotvili třeba Roots Manuva a Ty.

DJs, kteří věří, že celý svět lze rozstříhat a znovu slepit dohromady, říkají: "Mícháme věci v tom největším možném záběru činností." Jejich nindžovský label se v průběhu devadesátých let rozrostl o směsici dalších aktivit, například klub Stealth (v roce 1996 získal ocenění Klub roku od NME, The Face a Mixmagu) nebo ve své době ojedinělý website Pipe, který v roce 1995 rozjeli sami Coldcut či nejrůznější multimediální experimenty, na kterých pracovali s Robem Pepperellem coby Hexem. Možnosti digitálního věku Coldcut nadchli, takže spolu s Hexem začali vyvíjet hračky a výtvarné projekty, k nimž patří třeba počítačová hra "Top Banana", instalace "Generator" pro Galeriii moderního umění v Glasgow nebo "Synopticon" vystavovaný na zásadní výstavě JAM v londýnské galerii Barbican.

Po celou dobu, co během první poloviny devadesátých let realizovali různorodou škálu avantgardních projektů, pracovali Coldcut neúnavně na přípravě vlastního hudebního nástupu. V roce 1997 vystřelili do světa z vlastního labelu čtvrté album pod názvem "Let Us Play", na němž spolupracovali například s výrazně politickým bývalým členem Dead Kennedys Jello Biafrou, legendárním funkovým bubeníkem Bernardem Purdiem, básnířkou Salenou Salivou nebo se Steinskim, jednou z jejich největších inspirací. Album i klasický singl "More Beats And Pieces" se umístily na UK Top 40.

Stejně důležitá jako umění pro ně byla politika - na skladbách jako "Timber" nebo "Atomic Moog 3000" propagovali ekologickou, protiautoritářskou vizi zaměřenou proti velkým korporacím, která se prakticky projevila na neutuchajícím zájmu formace interaktivně spolupracovat s publikem.

Současně Coldcut i nadále vystupovali každou sobotu na rádiu Kiss se svým pořadem "Solid Steel", v němž pouštěli svůj tradiční pelmel, a sbírali jedno ocenění za druhým, kupříkladu Sony Award za Nejlepší pořad profesionálů. Tato činnost pak vyvrcholila vydáním alba mixů "Journeys By DJ - 70 Minutes Of Madness". Kritici o něm pěli chválu a časopis Jockey Slut jej v roce 1998 vyhlásil Nejlepší kompilací všech dob. V roce 2000 už začala být produkce na rádiu Kiss pro Blacka a Morea příliš komerční a tak svůj pořad přestěhovali na BBC London Live. Jejich hlavním cílem ovšem bylo profilovat svoji show jako internetové rádio.

Už před vydáním alba "Let Us Play" razil Matt Black cestu VJ-ingu na nejrůznějších parties v klubech jako byly legendární Telepathic Fish, Sabresonic a The Big Chill. Prvním hmatatelným výsledkem této fúze poslechu s videem byla CD-Romka, která byla k albu připojená jako bezplatný bonus. Avšak teprve když Coldcut vyrazili na turné propagující desku si začalo jejich publikum uvědomovat, co mají skutečně za lubem. Coldcut chtěli svou práci předvádět živě, a proto vymysleli svůj vlastní VJ-ingový software nazvaný VJamm, který jim umožňoval přímo na scéně pouštět celé audiovizuální treky. Díky softwaru mohli skrečovat a improvizovat s vizuální stopou stejně snadno, jako s audiem, a jejich publikum tahle novota doslova rozsekala. Dvojice tuhle show nazvala CCTV a vystoupila s ní na všech velkých festivalech, například na Sonaru v Barceloně, na Jazzovém festivalu v Montreaux, v Glastonbury ve Stanu s taneční hudbou, v Roskilde, v Queen Elizabeth Hall (jako součást vystoupení Johna Peela Meltdown), na zahajovacím večírku remixového projektu Steva Reicha v New Yorku a na filmovém festivalu Dark Light v Dublinu. John Peel byl shodou okolností skalní fanoušek Coldcut, takže kromě toho, že s ním vystupovali na jeho třech Sessions, také dostali prostor jako DJs do vzpomínkového pořadu o Johnu Peelovi, odvysílaného na BBC v loňském roce.

Kromě taháků, které recenzovala ústřední periodika, se Coldcut věnují i méně proklamované, undergroundové činnosti. Ze studia Spacelab v Londýně vysílají piratetv.net, který sledují diváci na celém světě a kde se poprvé objevilo tzv. „guerilla netcasting". Jako zvláštní hosty přivítala stanice třeba Radiohead nebo Surveillance Camera Players. Z úplně jiného soudku je vzdělávací činnost kterou provozují na vjs.net. Matt se také výrazně angažuje na nowthemovie.org, kde se lidé z celého světa snaží sestavit dokumentární film ve stylu "Sans Soleil" nebo "Baraka" za užití záznamů, které sami dodávají.

Také umělecké projekty frčí dál. Gridio, což je společný projekt Coldcut a Headspace, je interaktivně reagující prostředí, které si prapůvodně objednalo Centrum George Pompidou v Paříži a následně putovalo po celé Evropě. V minulém roce se Coldcut podíleli na rozhlasové hře věhlasného mladého dramatika Hari Kunzrua pro BBC 3 (shodou okolností rovněž nazvané "Sound Mirrors"). Spolupráce s Britským antarktickým výzkumným ústavem vyústila ve vznik krátkého filmu nazvaného "Wavejammer".

A souběžně se všemi těmito aktivitami čile pokračuje i jejich mixovací a producentská činnost. Díky svému dlouhodobému kreditu a také šíři záběru dokázali takové věci jako například přepracovat ústřední melodii k britskému sci-fi seriálu "Dr Who", skladby Herbieho Hancocka nebo treky z Trojan Catalogue. Vrátili se na Meltdown Festival na jižním břehu Londýna a vystoupili tam v živém dubovém audiovizuálním vystoupení s Lee "Scratch" Perrym, Mad Professorem a Headspace. A na svou novou desku se jim podařilo přilákat tak rozličné muzikanty, jakými jsou Jon Spencer, Robert Owens, Saul Williams, Soweto Kinch a Roots Manuva. Ani po dvaceti letech kariéry na čele hudebních žebříčků nepřestali cizelovat a vylepšovat svou hudbu a styl, takže právem mohou říct, že tato deska je skutečně zatím ta nejlepší, nejsoučasnější, stejně občerstvující jako když kdysi začínali. Není vyloučeno, že zůstali mistry ve svém oboru díky tomu, že nikdy nepřestali být nezbednými dětmi. Kdo ví? Záleží jedině na tom, že mistři jsou zpátky.