The Prostitutes je parta, o které se v poslední době hodně mluví. Také jsou jednou z mála kapel, která je tvořena mimo třech domácích muzikantů a jednoho Slováka i Angličanem, zpěvákem Adrianem Bellem. Na malý zájem hudební veřejnosti si Destroyer a spol. rozhodně stěžovat nemůžou - stačí si pročíst zajímavé diskuze pod recenzemi jejich výtečného debutu "Get Me Out Of Here". Bez ohledu na osobní názor tu ale jsou nezpochybnitelná fakta. The Prostitutes nejsou česká kapela, alespoň v tom smyslu, že nezní česky. Spíše jsou z pohledu dnešní scény dobře přirovnatelní k britským kytarovým skupinám hlásícím se k postpunku. V masovém měřítku The Prostitutes zkrátka nejsou kapelou pro Čechy. Jednou z věcí, kterou hlavně indie fanoušci na The Prostitutes oslavují, je zvuk odkazující na řadu slavných formací hudební historie - The Who, The Clash či Joy Division. Odpůrci naopak skupinu považují za jejich neoriginální imitátory. Já se rozhodně přikláním k té první skupině. S kytaristou Martinem Destroyerem jsem se sešel, abychom probrali to důležité, co se kolem jeho skupiny za relativně krátkou dobu pobytu na hudební scéně dělo.

V jednom z posledních článků na New Music Magazine, který o vás vyšel, jsem se dočetl, že jako jedna z mála kapel za sebou nemáte zástupy sedmnáctiletejch ošukanejch grouppie. Jak to je možné?

To je úplně jednoduchý. Nemáme je, protože ty holky na nás tolik neletěj. Kdybych tu otázku mohl otočit, tak bych řekl, jak je možný, že to není úplně jasný. Nevážíme dohromady sedmdesát kilo jako jiný kapely. Jsme normálně chlápci, kteří vypadaj tak, jak vypadaj, což dost souvisí i s věkem. Jedinej objekt touhy sedí za bicíma.

Je v Česku pojem grouppies vůbec aktuální?

Určitě je i u nás aktuální. Letí to tady stejně jako všude jinde. V podstatě jde jen o to, že čím si slavnější, tím máš provařenější ksicht a jsi přitažlivější pro holky a klidně můžeš vypadat jako naprostej idiot. O grouppies by ti mohli vyprávět hlavně Lunetic. Kytarová scéna je z tohodle pohledu paběrkování.

Vyvinul se podle tebe za dobu hudební historie nějak archetyp rockových hvězd? Dříve byl ideálem rockové hvězdy zarostlý chlap, třeba někdo z Led Zeppelin, dnes mi přijde, že už to je jinak. Pro spoustu oldschoolových rockerů je Brian Molko z Placeba zženštilý buzerant.

Tak pozor. Molko je zženštilej a je to buzerant, ale na tom rozhodně není nic špatnýho. Pro mě vlastně populární hudba začíná někdy v padesátých letech a už tehdy se to dělilo na hodný a zlobivý kluky. Ti první byli vždy vymydlený a pěkně oblečený, tak třeba vystupovali Beach Boys nebo Beatles na začátku. A co se týče těch zlobivých, zarostlých hochů, to si řekl sám tou zmínkou o Led Zeppelin. Nebo protiváhou k Beatles byli Stones. Podle mě v současnosti pořád existují ty oba archetypy a když se podíváš na nové promofotky The Killers, musí ti být jasný, že na tu druhou ještě pořádně dojde.

Sám jsi před chvílí narážel na váš věk. Měl jsi před The Prostitutes nějakou kapelu?

Měl jsem s bráchou a klávesistou kapelu, která se jmenovala The Radios. Dokonce jsme vydali i desku. V zásadě to byl ale naprosto nesmyslnej projekt, protože jsme si vůbec nebyli schopni domlouvat koncerty a v důsledku toho jsme skoro vůbec nehráli před publikem. V tomhle se hodně změnilo příchodem manažera, Zbyška, který The Prostitutes rozhejbal koncertama.

Jakou muziku jste dělali s The Radios?

Byla to kytarovka se synťákama, kterých jsme měli víc než dneska v The Prostitutes. V podstatě jsme zněli jako klasická kytarová parta z počátku devadesátých let. Měli jsme i věci, co zněly jako New Order, a vedle toho i úplnej popík.

Teď jste s The Prostitutes vydali svou první desku. Na scéně nejste nijak dlouho. Neděsí vás trochu rychlý způsob, jakým jste odstartovali?

Je to super rychlý a je to přesně takový, jaký jsme chtěli, aby to bylo. Hodně nám pomohl Tucznak na svým blogu na internetu, kterej nás hodně tlačil, což nám bezesporu pomohlo, a pak samozřejmě Pavel Kučera a NMM. Kdyby o nás nezačali psát, lidi o nás neví tak rychle. Blogy jsou pro začínající kapely důležitý hrozně moc.

Kdy jste vůbec začali hrát?

Celé to začalo koncem roku 2004. V tu chvíli jsem už měl doma nějaký minidisk od Adriana, co nahrál s akustikou. Znělo to jako Johnny Cash nebo Leonard Cohen a s bráchou se nám to strašně líbilo. Ale říkali jsme si, že on je takovej nevyzpytatelnej blázen, s kterým se kapela dělat nedá. Založili jsme kapelu, která se jmenovala The Dolphins a existovala po dobu jedné zkoušky. Pak jsme konečně oslovili Adriana a koncem roku jsme si začali říkat The Prostitutes. Věci vzniklý ze studiového jamování jsme pověsili na myspace a to byl vlastně náš oficiální začátek v listopadu 2004. Potom jsme šli do studia, kde jsme natočili EP, a 20. června jsme měli první koncert.

Do dneška jich máte kolik?

To vím náhodou přesně, protože když jsme jeli z festivalu z Trutnova, tak jsme se o tom nějak bavili a já to pak doma na myspace počítal a bylo jich rovných třicet. Víc než dost.

Jak The Prostitutes lidi na koncertech berou, zvlášť, když na scéně nejsou dlouho?

Strašně záleží na tom, kde hraješ a mezi kterýma kapelama hraješ. Letos se nám snad dvakrát podařilo, že jsme hráli mezi dvěma metalovýma skupinama, což je vlastně naprosto zbytečný vystoupení, protože diváci, co tam přijdou, jsou tam kvůli lecčemus, ale rozhodně ne kvůli The Prostitutes. Třeba teď v Trutnově to bylo výborný - hráli jsme na malý scéně, kde bylo pár stovek lidí, hodně z nich se nám podařilo slušně roztleskat a roztancovat.

Jakou jste měli na koncertě nejmenší návštěvu?

Když jsme hráli letos v Ústí, tak na nás dorazilo zhruba deset lidí, což bylo nejmíň, co si pamatuju. Na jednu stranu mi to přišlo děsně smutný. Prostě asi čtyři lidi pod pódiem tancovali proti pěti na pódiu, co hráli. Na druhou stranu jsme si to, ale opravdu užili, protože tam byl takovej ten pocit, že máš vlastně pro koho hrát, což je pro muzikanta děsně důležitý. Na Keltský noci jsme hráli pro louku, kde bylo několik stovek lidí, ale byli jsme jim úplně ukradený, což je úplně nejhorší.

Na Sázavě jste hráli v poledne jako jedni z prvních. Vadí to?

Rozhodně nám to vadí.

Šmity z Roe-Deer říká, že mu to nevadí i z toho důvodu, že tenhle čas je lepší pro získání nových posluchačů.

To má určitě pravdu, protože v tuhle dobu jsou lidi schopný tu hudbu ještě naplno vnímat. Jsou vlastně dva extrémy – hrát jako první kapela někdy v poledne nebo jako poslední ve tři v noci, kdy už ta hudba nikoho nezajímá. Hrát ve tři ráno mělo snad smysl na Woodstocku, to byli všichni na amfetaminech a LSD a v tu dobu byli na vrcholu sil. Na druhou stranu, když jsme přijeli na ten Sázavafest, tak zrovna hráli Landmine Spring a byl to nakovej nářez, že jsem si to neskutečně užil. Asi ten čas není důležitej a když ta hudba za to stojí, tak funguje v kteroukoliv hodinu. Nevím.

Váš debut má hodně zajímavý zvuk. Kdo se o něj jako producent postaral?

Napůl jsme si produkci udělali sami a to v tom smyslu, že pro nahrávací proces jsme producenta neměli. Potom na editing a míchání jsme měli producenta Pavla Rejholce a výbornýho zvukaře.

Neměla na zvuk vašeho debutu vliv skutečnost, že kytarovky jsou vyčerpaný a víc v kurzu je dnes postpunk?

To určitě ne. Celej náš zvuk je náhoda. My jsme rozhodně takhle znít nechtěli. Když jsem dal The Prostitutes dohromady, tak jsem si pořídil novou kytaru a vyhodil všechny efekty a řekl jsem: budeme hrát tu nejsyrovější rocknrollovou garáž ve stylu MC5 nebo The Damned. Pak se ale najedou něco stalo a my zníme tak, jak zníme.

Často jste přirovnáváni ke kapelám jako Editors, Interpol či Joy Division. Vadí vám to?

Je to hodně subjektivní, ale kapely jako Interpol nebo Editors jsou party, u kterých se vždy, když je někdo pustí v autě, klepu, jestli to je ta, nebo ta. Pro mě oni znějí naprosto identicky. Myslím, že nezníme tak blízko k nim. Oni jsou ve vztahu k nám daleko melancholičtější. Stejně jako Joy Division by nikdy nesložili písničku jako "Blue Friday". Vždy se pevně drželi doktríny postpunku, který byl studenej jako psí čumák. Podle mě k tomu, že jsme k Joy Division přirovnáváni, nejvíce přispívá Adrianův hlas, kterej má bariton hodně blízkej Curtisova. Pokud bych přistoupil na to, že jsme jako Joy Division, tak bych musel říct, že jsme z poloviny taky jako The Clash a The Damned. My rozhodně Joy Divion máme rádi, ale stejně tak bych ti tu teď hned mohl vyjmenovat dalších deset kapel, o kterých bys mohl napsat, že jsme je vykradli.

Na albu máte jako bonus označeno nezvykle velké množství písní...

"Get Me Out Of Here" má devět tracků, když nebudu počítat bonusy. Záměr tam byl takový, jakože má jít o koncepční desku - ne jako "Dark Side Of The Moon" od Pink Floyd, to ne, ale jde o to, že ta deska směřuje od jednoduchýho punku "Get Me Out Of Here" na začátku až k tanečnějším věcem jako "She's Dead" na konci. Rozhodně není pravda, že bychom si bonusama chtěli natahovat stopáž. Album v pohodě mohlo vyjít jako devítitracková věc, ale vydavatel nám řekl, že by tam chtěl nějaké bonusy a my nebyli proti. Nakonec jsme se rozhodli jich dát víc, ať je na debutu to původní EP komplet.

Zaujalo mě, že na desce názvy tří skladeb začínají naprosto identicky, a to She's... Je v tom nějaký záměr?

To je otázka hlavně na Adriana, který píše texty k písničkám. Já myslím, že Adrian zpívá o tom, co ho napadá, a asi ho napadají ženský. Nám to přišlo, ty názvy, jako dobrej vtip, když budou podobný. "She's A Monster" jsme klidně mohli pojmenovat "Monster", "She's Dead" třeba "Drugs On The Dancefloor" a tak dále.

Počítáte po vydání desky s nějakým turné?

Bude to zatím trošku jinak. Podzim bychom chtěli zaplnit koncertama, jak jsme zvyklí. Potom jedeme na menší turné do Španělska a na přelomu roku si dáme prázdniny, odpočineme si od hraní, budeme pracovat na novém materiálu, ale rozhodně nebudeme hrát. O společným hraní se bavíme třeba s Roe-Deer. A další věc: jak s naší hudbou chceš dělat v Český republice něco jako turné? Přijedeš do klubu v krajskym městě, kde sedí dva ožralí metaláci, skupinka zakřiknutejch lokálních indie fandů a Petr Pliska, protože tam Living Room hrají s námi. Což ukazuje na to, jak na tom celá česká scéna je. Lidi přijdou v Praze, a tím to většinou končí. Věci jako turné jsou v Česku záležitosti jiných kapel.