Loni jsem se procházel pražským náměstím I. P. Pavlova, když na jednom ze sloupů na mě juknul kostlivec v klobouku. Nad lebkou se rozprostírala amerikánsky rozvinutá plachta s nápisem Flaming Cocks. Hm, vtipné, hořící čůráci, možná ohniví kohouti, každopádně dobrý název, řekl jsem si. Psychobilly, punk, ska, HC, rock'n'roll, to všechno prý jsou, doneslo se mi. OK. Pak jsem na ně nějak pozapomněl, na koncert nešel, vypustil je z hlavy. Až letos v létě ke mně doplula jejich první regulérní deska "Cockain". Vidíte, zase titul, který si hraje se slovy! Tak co, bude nahrávka stejně zábavná jako sprosťárny ve jménech?

Flaming Cocks o sobě nehovoří jako o standardní kapele, která by se pravidelně scházela, zkoušela, jezdila na turné a vůbec spolu trávila spousty času. Prý jde o projekt, který se po třech letech existence dokopal k vydání vlastní desky. I přes svou občasnost už toho nicméně Flaming Cocks stihli poměrně dost, vždyť předskakovali The Misfits, vystoupili i na festech Rock For People či Mighty Sound. Ano, dobře namítáte, že tyhle biografické žvásty jsou k ničemu, tedy oslí můstek ke složení, to je vskutku zajímavé: zpívá Mireček původně z Drunken Boomerang, na jednu kytaru hraje Kuba z Vertiga, na druhou Krlesh z 2v1, basa patří Matěji z Bad Tones a konečně bubeníkem je Hrky z hardcoreových Dreadrot.

Debut "Cockain" čítá čtrnáct písniček o celkové délce 40 minut, takže na jeden song připadá pouhých 175 sekund. To není mnoho. I přesto rovnou zmíním hlavní neduh alba - je přeplněné, najdete na něm i vatu. Jde o to, že rychlý turbo rock'n'roll (tak svůj styl definuje sama kapela) má natolik charakteristický sound a rytmus, že ho vcelku záhy prokouknete. A ačkoli Flaming Cocks se činí, seč jim síly stačí, sázejí do skladeb poměrně zpěvné melodie a ani textově nejsou na štíru, po desátém tracku už posluchač, pokud není vskutku oddaným příznivcem mixu punku s rockabilly a HC, začne ztrácet pozornost.

To ovšem nutně neznamená, že "Cockain" nestojí za poslech. Naopak, ona to je placka veskrze slušná. Třeba prvních pět písní je výtečných: protivnou punkovou monotematičnost rozrážejí výrazný kytarový dvojblok, v mezích možností zajímavý vokál a solidní rytmická spolupráce, zvláště pak hopsavá basa. Flaming Cocks navíc zkoušejí drobné přechody, sem tam zpomalí na pár vteřin nebo naopak nasadí burácivý HC riff. Dělají všechno pro to, aby posluchač nezapadl do jednotného proudu stejných tónů.

Je to vlastně velmi dobrá deska. Aspoň tedy do desáté písně. Potom, ačkoli nenastane zásadní kvalitativní propad, se produkce Flaming Cocks zkrátka ohraje. Aspoň mně to tak přijde. Nebýt tohoto, dostal by "Cockain" osmibodové hodnocení, jak se ale říká - pozdě bycha honit. Pražská pětka se holt bude muset smířit se sedmi puntíky. To mi přijde nejpřiměřenější, neboť šestka už značí jen lehký odstup od průměru, což by v tomto případě nebylo úplně fair.