Tohle pravděpodobně pirátské cédéčko jsem dostal k svátku od švagra, kterému se nelíbilo. Mně se líbí dost, a mojí drahé asi ještě víc, soudě podle frekvence, s jakou ho nalézám v přehrávači , když si jdu něco pustit. Je to záznam koncertu, který by docela dobře mohl mít podtitul Best of. Nicka Cavea mám rád od té doby, co jsem ho poprvé slyšel před asi osmi lety. Když si někdo jako doprovodné muzikanty vezme osobnosti, které jsou hodně slavné i bez něj, jako je Blixa Bargeld nebo Mick Harvey, tak to taky o něčem svědčí. A když někdo heroinovou smršť nejen přežije, ale je schopen i poté dělat takovéhle bytostně krásné písně, tak prostě není potřeba řešit, je-li dobrý. Podobná posmutnělost a melancholie v kombinaci s prýštící energií mě dostává i u jiných interpretů, ale Cave vede. Zajímavé na téhle desce, že zatímco part Kylie Minogue v duetu o divokých růžích odzpíval – tak jako na ostatních koncertech s ironií sobě vlastní kytarista Blixa, v Henry Lee zpívá stejně jako na desce madame Poly Jean Harvey. 2. Tatabojs – Futuretro
© facebook interpreta
K jeho hudbě mám dost silné citové vazby, první láska a tak, určitě to znáte. Nicméně jen hodně málo domácích interpretů si tolik vážím jako jeho. A líbí se mi ve všech svých obdobích – ať už hrál sólo folk, se skupinou Mozart K. promyšlené pocitové skladby, minimalismus s Pavlem Richterem nebo současnou meditativní tvorbu. Ne nadarmo ho kdysi Jiří Černý na jednom ze svých poslechových pořadů, na kterém jsem byl, kvalitativně kladl na stejnou úroveň s Karlem Krylem či Jaromírem Nohavicou. Při skladbě "Bitva na Tursku" mi běhá mráz po zádech dodnes. Na tuhle desku jsem dlouho čekal – připadalo mi neskutečné, že pořád nikdo ne a ne vydat jeho archívní nahrávky z osmdesátých let na cédéčku. Proto suše konstatuji: To je dost! 4. Blur – 13
Vždycky jsem je měl zafixované jako milé popíkáře, kterým přálo štěstí, že to co hráli, se dostalo do pozornosti médií. A vždycky jsem je měl radši než Oasis, se kterými byli dáváni do spojitosti v šílení britského tisku zvaném britpop. Ovšem že někdy vytvořej takhle silnou desku, bych nikdy nevěřil. 5. Načeva – Nebe je rudý
I po těch letech nemusím měnit názor - prostě skvělý album. Nemám co bych k tomu dodal. 6. Lou Reed – Ecstasy
Ten chlap prostě evidentně nemíní stárnout. Jak si to vůbec představuje? Mohl by se klidně válet a žít ze velvetovské slávy z mládí, a on tohle. Důchod na krku a on si klidně (v Praze) odehraje tříhodinový koncert a vydá takhle skvělou novou desku. Jak pak člověk nemá mít komplexy… 7. Neočekávaný dýchánek – Neočekávaný dýchánek
Tenhle jeden ze současných domácích trendů – tj. pronikání world music do bigbítu – se mi docela zamlouvá. Je to veselé, je to nápadité, je to progresivní, je to nezakomplexované. Mám to rád. 8. Chumbawamba – English Rebel Songs 1381-1914
Na týhle desce mě facinuje už to časové rozpětí v názvu. A zatímco všichni šílí z v rádiích omílaného Tubthumper, já si raději poslechnu album Anarchy, a úplně nejradši tohle zcela akustické. Je to dost výjimečná deska v diskografii těchto popových anarchistů – asi jako by Chinaski nahráli metalovou desku. A skvěle mě poslech těchto starých songů uklidňuje. 9. sampler ZEBRA
Tedy ne že bych ho považoval za až tak skvělý, ale poslouchám ho docela často. Je na něm několik kapel, které se mi líbí – třeba současný Traband, který je mnohem lepší než býval ten původní, a taky pár shitů. Tak už to na tom světě chodí. 10. Portishead – Roseland NYC Live
Mňam. Tohle koncertní spojení trip-hopové kapely se symfonickým orchestrem je balzám na moje nervy. Moc pěkné a hlavně přínosné v té současné honičce, kdy permanentně něco nestíhám. No vida – desítka vyčerpána a nedostalo se ani na Tindersticks, ani na Smashing Pumpkins, ani na Air, ani na Siouxsie & The Banshees, ani na Morcheebu, ani na Houpací koně, ani na… To je zase den.
