Nesčetně kapel má problém s přenesením koncertní energie do studia. Vypsaná fiXa tímto syndromem rozhodně netrpí. Všechny tři řadové desky téhle bandy znějí výtečně a daly by se popsat jakkoli, jen ne slovy jako unylost nebo zbytečnost. Jsou lidi, kteří o fiXe tvrdí, že hraje dokola pořád to samé. Možná to je trochu pravda, ovšem jen z velmi malinké části. Jsou tady přece brilantní Márdiho texty, jakýsi maximální textařský surrealismus. A v neposlední řadě i Mejlovy kytary, které především na "Kráse nesmírné" dotáhl do sfér melodických cestiček, které lze objevit zhruba po třetím poslechu. Cesty jsou to sakra zakroucené, vedou těmi nejkrásnějšími zákoutími světa a správného vrcholu dosahují na koncertě, protože vedou pokaždé jinam. Jejich hudba jednoduše stejná ani být nemůže. Vypsaná fiXa je však pořád hlavně klubová kapela, která dbá na špinavý punk-rockový feeling a své věrné pogující publikum si hýčká neustálým objížděním republiky. Že mají zrovna teď všichni v kapele životní formu, to se nám kluci snaží dokázat na žíváku z ostravského Fabricu, tak se pojďme mrknout pod pokličku.

Tracklist je logicky seskládaný jinak než na výtečném DVD. O přelomové kousky této čtyřky však nepřijdete. Mrknete se na drogový večírek, do čistírny peří, višňových sadů, k Sofii Lorenové a Nině, ale především do San Piega. Márdi vás po této štaci provede s přehledem a přirozeností sobě vlastní. Jeho víceméně depresivně naladěné, ale přec tak hezky poeticky zabarvené texty vyniknou. Zaplať pánbůh měl totiž den a zpíval slušně, což, jak jsem se osobně přesvědčil, není pravidlem. Poprvé se jim podaří srazit mne do kolen při stopě číslo devět. Skladbu "Francouzka zpívá chanson" opatřil Mejla výše zmíněnou uchu lahodící kytarovou zvonkohrou a refrén je prostě neodolatelný. Druhý vrchol nastává u "Šťěstí Jimi Dixona", kdy je Fabric donucen k líbací mezihře: kapela téměř zastaví a při Márdiho proslovu, že se mohou líbat všichni dohromady, nebo taky všichni jednotlivě, mne opět praštila do uší krása živáků. Elektrizující energie, která v sále panovala, si najednou pobíhá ve vašem pokoji a vás mrzí, že jste při tom nebyli. Vězte ale, že podobná nálada, je na každém samostatném fiXím vystoupení.

Mno a nejlépe live dopadlo asi "San Piego", neoficiální hymna města perníku (nemyslím slangový výraz pro pervitin) sice začíná klasicky, ale ke konci se zvrhne do reggae jamu, který pak skladbu dotáhne až za hranici pěti minut. Moc dobře nabitá a roztančená záležitost. Co se technické stránky týče, zvuk je perfektně čistý a lidé jsou slyšet, jen když je třeba, a tak to má být. Jsem rád, že fiXa vydala živák, ujišťuji vás, že drtivá většina skladeb má alespoň trochu jinou tvář. Pro vás ostatní (nefandy) by toto mohl být dobrý důkaz, že fiXa na našem vyschlém rybníčku populární hudby bezpochyby má místo. A to hned z několika důvodů: je stále svoje - klubově ušmudlaná, avšak vyhraností již značně vyspělá. Má svůj vlastní zvuk a styl, není to ani punk ani rock'n'roll. Vždyť tu vedle sebe nalezneme nabroušené "San Piego" a hned za ním básnicky vyvoněnou a jemnou nití tkanou "Iluzi". Lentilku mnoha chutí pro mě pak znamenají texty. Sice chápu, že ne každému jsou po chuti, ale já řadím Márdiho, společně s Horáčkem z Prohrála v kartách, do první textařské formace naší scény. Zároveň mi nikdo nevymluví, že tenhle člověk, kterému říkají Márdi, kolem sebe má určitou auru, díky které je prostě zajímavý. Je to takový ten typ člověka, co vejde do hospody a pohnou se obrazy. Je zvláštní, a proto také asi jeho texty jsou, jaké jsou. Jeho poletující myšlenky, jsou opravdu jako takový butterfly, co si vždycky sedne na ta nejzvláštnější slovní spojení. Díky za to. Tahle fiXa ještě ani omylem nedopsala.