Dlouhé vlasy, široké nohavice a rukávy, barevné čelenky a korálky, rozzářená tvář, orientální filozofie, pohrdání pokrytectvím a svatouškovstvím společnosti, nenávist k majetnictví, víra v přátelství a lásku... Pak taky ale drogy a povalečství, což už je ta druhá stránka věci. Letos jsme v půlce srpna oslavili již pětatřicet let od největšího shromáždění a symbolu přívrženců hnutí hippie, od hudební megaakce Woodstock. Festival Trutnov Open Air se hlásí k jeho odkazu a říká si po právu český Woodstock. A opravdu, v porovnání s jinými festivaly se vyznačuje mnohem větší benevolencí a vtipem ze strany organizátorů a podstatně menší buzerací od securiťáků, kteří vlastně nepouštěli jen s pivem, víčkem od lahve a občas i s náramky. Publikum každoročně tvoří alternativně laděný mix pseudoorientálců, punkerů, skáčkařů, dreďáků, folkařů i těch nevyhraněných přírodňáků. A výsledkem všeho dohromady jsou pak tři dny naprostého a neřízeného veselí, po kterém zbude halda odpadků a povalujících se opilců.

Letos jsem tu pověstnou, magickou atmosféru trutnovského festivalu okusila poprvé. Musím uznat, že tahle akce má opravdu odlišného ducha než ostatní. Trutnov působí barevněji (nejen kvůli červené hlíně v areálu) a především uvolněněji. Nikdo si závratně neláme hlavu s občasnými výpadky a prodlevami v programu, s hygienickou stránkou věci ani se vznikajícím nepořádkem. Festival si prostě plyne, nikdo si nepřipouští nějaký zádrhel a jen si užívá. Trutnov je sympatických rozměrů a sympatického hudebního ražení. Každý si najde to své, jen málokdy se stane, že by se člověk nudil nebo naopak se mu překrývali oblíbení interpreti. A především, playlist Trutnova se hemží většinou zcela jinými jmény než ostatní festivaly, které omílají dokola ty stejné interprety. Letošní devatenáctý ročník trutnovského manifestu radosti byl věnován ušlechtilosti a čestnosti i dobrodružství, které představují mé oblíbené postavy z dětství Rychlé šípy, rošťák Tom Sawyer a romantický indiánský náčelník Vinnetou. Nad celým děním opět držel ochranou ruku a úsměv Pán Jagannátha.

Třídenní nepřetržitý mejdan už začal vlastně nultým dnem ve čtvrtek. Takovou podpásovkou bylo vystoupení jednoho z headlinerů Killing Joke. Většina se o něm dozvěděla až příliš pozdě. Kdo by taky tušil, že kapela, která je na plakátech napsaná největším písmem hned pod termínem akce 18.-20. srpna bude hrát už sedmnáctého, že... Co se však týče samotného vystoupení téhle ohlušují kultovní kapely, byl to tvrdý, ale skvělý start festivalu. Jasně, už především čerpají ze své pověsti a jejich hudba už dávno není tak novátorská a originálně pobuřující. Uhrančivý, okultismem opředený Jaz Coleman však zatím neztratil svoji jiskrnost ani podivnou živočišnost a s kapelou a ostrým psycho zvukem to táhnou úspěšně dál. Dekadentní tečkou na závěr večírku na uvítanou byla pak bigbítová smršť Vítkova kvarteta.

Oficiální začátek festivalu patřil dětskému pěveckému souboru Svatý Pluk. Už jsem je slyšela v zimě před Deep Purple a můj názor se nezměnil. Nápad je to výborný, ale bohužel nedotažený. Nestačí navléknout soubor do batikovaných triček. Ty děti na to prostě ještě nemají. Neumí do těch rock’n‘rollových pecek vložit potřebnou energii a na jevišti pak vypadají příliš unyle a někteří i znuděně. Celý projekt pak spíš vyznívá jako zbožné přání pana učitele, který si přes nějaké známosti zařídil vystoupení na svých oblíbených akcích. N.V.Ú., Znouzectnost a Visací zámek se postarali o notnou dávku punkového nářezu, to aby ti s číry a okovanými pásky měli taky chvilku co dělat krom holdování alkoholu. A pak přišla na řadu zase kvalitnější muzika. S orientálními rytmy, dech beroucími svižnými vyhrávkami a záskokem za Fredericka s bolavými zády opanovali hlavní scénu -123 min. Po nich patřila většinová pozornost geniálnímu suchému humoru Jiřího Schmitzera, kterému však tentokrát chyběla trochu jiskra. Podstatně složitější na konzumaci bylo psychedelické a silně intelektuální vystoupení undergroundové legendy The Plastic People Of The Universe. Jejich hudba se táhne v pomalých, těžkopádných rytmech, která zvláštním způsobem působí na vaše vědomí. Někoho iritují, někoho uspávají, někoho naopak nadchnou a vyburcují. Následné vystoupení Vypsané fiXy tak mohlo být pro mnohé sladkým probuzením.

Největší lákadlo prvního dne byli bezesporu post-grungeoví The Presidents Of The USA. Sympatické trio ze Seattlu rozvlnilo svým lehce punkovým, svižným a nenáročným, posluchačsky vděčným rock'n'rollem tu pulsující několikatisícovou vřavu pod pódiem. Uvedli se hitem "Video Kill The Radiostars" a nevynechali ani další svoje v rockových kruzích takřka zlidovělé písničky jako "Peaches" nebo "Some Postman". Noc byla ještě mladá. Téměř do pěti do rána se pak ještě pařilo na Hudbu Praha v divokém spojení s Petrem Vášou a skáčkoví maniaci si počkali i na reggae legendu Švihadlo. A pro toho, kdo neměl dost, byl určen mejdan s bubnováním až do svítání.

Trutnov je opravdu náročná akce. Sotva člověk ulehne, už aby zase vstával. Sobotní program otevřeli už ve tři čtvrtě na deset opět pseudohippie děti Svatý pluk. Příjemnou náladu na probuzení pak vytvořil Vlasta Třešňák se svým bandem a nenáročnými písničkami. O něco živočišnější bylo vystoupení Jany Vébrové, neboli Vaška Koubka v sukních. Se svým akordeonem a specifickým, emotivním a pro někoho i lehce nepříjemným zpěvem si užila pozornosti obecenstva dokonce dvakrát, odpoledne totiž ještě vystupovala místo Psích vojáků, kteří zůstali trčet v zácpě na dálnici. Energická kapela Pod Černý vrch leze svým rockovým a našlápnutým pojetím lidovek a folklóru tak trochu do zelí Čechomoru. Tahle pražská kapela sází především na svižnost smyčců, do kterých vkládají svou energii nesmírně živočišné houslistky. Zajímavou fúzí je nový projekt Moniky Načevy s Michalem Pavlíčkem a DJem Five. Hypnotická elektronika, kvílející kytara i triphopové prvky. Projekt nezapře Moničinu expresivnost a osobitost, ale není to hudba pro každého. V porovnání právě s Načevou pak působí křehounká kráska Iva Frühlingová naprosto nezajímavě. Její rozpačitý zpěv a nulová show zachraňuje snad jen ta její tvářička a uchu lahodná francouzština. Jinak i Eva Pilarová dokáže vytvořit živější atmosféru a nápaditější vystoupení. Suverénně nejzábavnější ze všech dam byla ale bláznivá umělkyně, orientovaná všemi směry Jana Koubková, která se svým Jazzkabaretem svižně kombinuje swing, jazzrock, blues, ethno i třeba mainstream.

Zatímco pro rázný rock Kurtizán z 25. Avenue, které mimochodem po patnácti letech opouští zpěvák, byl amfiteátr u hlavní scény dost nepraktický, pro folklórní romantiku seveřanů Hedningarna bylo posezení pod hvězdným nebem ideální. Nebyl to nářez, ale oddechovka taky ne. Na své tradiční severské nástroje, jako je loutna, niněra nebo třeba harfa, vykouzlili syrové ethno s rockovým řízem a dalšími okořeňující hudebními prvky. Většina však nedočkavě očekávala tvrdý rockový dýchánek Living Colour. Mistrní, skvěle sehraní muzikanti, výrazný odkaz Jimiho Hendrixe i moderní elektronika, lascivní a nabubřelá gesta. Z pódia se valilo množství energie, z publika zase mračna dýmu z vojenské dýmovnice. Jen mi přišlo, že na včerejší Presidents se pařilo asi o trošku víc. Hudba Living Colour je totiž hůř uchopitelná, těžkopádnější a možná i složitější a není tak vtíravá. Zato je ale mnohem živější, dravější, rozervanější, prostě černošsky divošská. Na jevišti neúprosně řádili přes hodinu a půl. Značně prořídlé publikum ještě zůstalo, aby se přesvědčilo o pochvalných slovech na Flaming Cocks. Ale navzdory opěvování to byl jen laciný, nic neříkající rock v ujetých kostýmech a ve stylu Velvet Revolver. Na Ducháčkovu Garage a ošemetné "Muchomůrky bílé" pak zbyla už jen hrstka statečných.

Třetí den festivalu už konečně nezahajoval Svatý Pluk, ale sám kníže pornofolku Záviš a jeho oplzlé texty. Navzdory poměrně brzké hodině se pod pódiem sešla početná skupinka jeho oddaných fandů, kteří si Závu, jak jej familiérně nazývají, prostě nemohli nechat ujít. Co si člověk naopak nechal rád ujít, bylo Temperamento a jejich dementní muzika, která postrádá jakýkoliv nápad, hudební náboj a přes veškeré snahy i vtip. Laciné poskakování v sombrerech jim bohužel a nepochopitelně žere poměrně hodně posluchačů. O poznání inteligentnější humor plný milé, hravé, satirické a dokonce sarkastické recese předvedl Malý taneční orchestr divadla sklep. Tomáš Hanák a jeho kolegové se navlíkli do patřičně ulítlých, barevných kostýmů a pečlivě sestavili repertoár plný skvostů popmusic, především z osmdesátých let, který přednesli s teatrálností sobě vlastní. Více než příjemně mě překvapil syrový metal spojený s jemným, lehce folkovým ženským vokálem moravské kapely Silent Stream Of Godless Elegy. Tři probdělé noci už začaly být na všech zúčastněných přeci jen znát. I přesto dokázalo veselé skáčko v podání našeho Tleskače a slovenských Polemic množství nadšenců pořádně nakopnout a rozparádit. Mezi nedělní hlavní hvězdy patřili Support Lesbiens a jejich popík pro radia. Tahle parta už dávno zapomněla na svoje rockovější kořeny a ztendenčněla. Mnohým však jejich nová poloha vyloženě nevadí, neb Supporti roztančili svými vlezlými melodiemi celý amfiteátr. Hladinu kvality pak naštěstí vyrovnali Monkey Business s podstatně živelnějším a nápaditějším popíkem, který má nejen rockový podklad. Ukázali, že na koncertě umí občas i přitvrdit a rozhodně to není nuda.

Závěr celého devatenáctého ročníku festivalu patřil živočišné, bubenické smršti indicko-pakistánské formace The Dhol Foundation. Na ně svou bubenickou exhibicí navázal Pavel Fajt. Bubnové orgie pokračovaly opět do brzkých ranních hodin, do onoho úplného zničení a vyléčení.

Kdo hledal poklid, takovou oázou pohody pro něj byl po celé tři dny tradičně stan věčně usmívajícího se hnutí Hare Krishna se svým programem. Kromě toho, že jste si s nimi mohli do alelúja prozpěvovat posvátnou mantru "Hare krsna" nebo popovídat o smyslu života, občas nechali na svém pódiu vystoupit i kapelky. Ať už pop-rockoví Duckies, hradečtí Ska'n'dal, Oskar Petr nebo hudební vzpomínky na George Harrisona a Jimiho Hendrixe však silně utrpěli nekvalitním ozvučením.

Počasí bylo optimální, navzdory organizační lehkověrnosti nenastal ani žádný kolaps. Atmosféra festivalu mě nadchla, nuže za rok na viděnou.

Trutnov Open Air Music festival, Trutnov, 18.-20.8.2006

Fotogalerie: