Country par excelence

24.08.2006 05:00 - Tomáš Parkan | foto: facebook interpreta

Jó, tyhle holky z Dallasu, to je něco. Zpívají country, jsou slavné po celém světě, sbírají ceny Grammy, jako by na stromech rostly, a alba prodávají po milionech. A pořád jim to není málo. Novinkou "Taking The Long Way" Dixie Chicks příznivce rozhodně ztrácet nebudou, spíše jich zase několik set tisíc přibude.
9/10

Dixie Chicks - Taking The Long Way

Skladby: The Long Way Around, Easy Silence, Not Ready To Make Nice, Everybody Knows, Bitter End, Lullaby, Lubbock Or Leave It, Silent House, Favorite Year, Voice Inside My Head, I Like It, Baby Hold On, So Hard, I Hope
Celkový čas: 66:35
Vydavatel: Sony BMG
I když to na první pohled možná nevypadá, je country i u nás jedním z nejoblíbenějších stylů vůbec. Však to není tak dlouho, co s naprostým přehledem vedlo poslechovost rádií Country rádio, díky němuž se na tento styl často v bloku s folkem dalo i několik dalších stanic. Ovšem nebudeme si nic nalhávat, česká country (kam, ale neřadím bluegrass či folk), je zatím v pozici hlavně neztratit stopu v pronásledování country světové respektive hlavně té americké, která se v posledních několika málo letech velice svižně zvedá z jakéhosi balastu. A tak ten, kdo si chce poslechnout kvalitní country, musí zabrousit především za oceán, tedy ten Atlantický, kde už nějaký čas září skupina Dixie Chicks. A nezabránila jim v tom ani veřejná kritika politiky prezidenta Bushe a jeho tažení do Iráku. Po velmi úspěšném albu "Home" letos přicházejí s novinkou "Taking The Long Way".

Dixie Chicks patří mezi jedny z mála country megahvězd, které si píšou hudbu samy a nahrávají si i nástroje, což je na deskách znát hlavně daleko větší svázaností s jednotlivými písničkami. A navíc se nebojí i lehce riskovat. Zatímco předchozí "Home" měla v sobě hodně folkových a především bluegrassových prvků, novinku "Taking The Long Way" okořenily dámy trošku jiným způsobem. Přizvaly si k nahrávání producenta Ricka Rubina, který (snad s výjimkou desek Johna Cashe) má ke country poněkud daleko. Pod jeho křídla patří například Slayer, System Of A Down, Red Hot Chili Peppers, Slipknot nebo třeba Public Enemy. Tato squadra napovídá tomu, že Dixie Chicks tentokráte zamířily do trošku tvrdší oblasti, i když jedním dechem dodávám, že si zachovaly svoji tvář.

Těžko zařadit "Taking The Long Way" například do škatulky country-rock, ale už úvodní "The Long Way Around" ukazuje vliv Rubina na celou desku. Do klasických country postupů vhodně vkomponoval ty rockové, z čehož vznikl velice zajímavý a hlavně svěží zvuk, což je krásně slyšet v "Not Ready To Make Nice". I když se převážná část desky nese hlavně ve středním tempu, Natalie, Emily a Martie to vždycky uměly pořádně rozjet a tentokrát se vyřádily v rock'n'rollové "Lubbock Or Leave It" s výborným banjo sólem. Pohodovou atmosféru alba dokresluje neskutečně hravá a bezstarostná "I Like It".

Protipólem předcházejících písniček je takové připomenutí, že tyto dámy jsou už nějaký čas pod čepcem a nějaký čas už vychovávají své ratolesti. Název "Lullaby" ("Ukolébavka" - pozn. red.) je ostatně více než výmluvný. Co mě ovšem nejen na této desce uchvacuje, je schopnost přejít z klasického country na smyčcový orchestr, jako by to byla naprosto samozřejmá věc. I když to může znít kýčovitě, v podání téhle skupiny to spíše umocňuje celkový dojem z písniček a je celkem jedno, jestli to je v pomalé "Easy Silence" nebo v o něco rychlejší "Not Ready To Make Nice". Takřka bez výjimek je každá písnička na "Taking The Long Way" něčím zajímavá, ovšem o jedné z nich se prostě musím zmínit. Na poslední "I Hope" se nejen autorsky, ale i hlasově podílel Keb'Mo' a výsledkem je prostě lahůdka - bluesově laděná a melodicky excelentní písnička, kde se ukazuje skvělá sezpívanost dočasného kvarteta. Být v americké akademii, mám jednoho kandidáta na Grammy za nejlepší spolupráci.

Velice krátce se musím zmínit o textové a grafické stránce alba. Dixie Chicks už za sebou nechaly dávno kovboje, ranče a dobytek, zpívají prostě o tom, co prožívají - stereotypy, životní zklamání a nebojí se opětovně píchnout do svého politického angažování se. Co se týče bookletu, jestliže kolega Parikrupa chválil ten z "Home", pak já si dovolím tvrdit, že ten z "Taking The Long Way" je ještě povedenější.

Abych se přiznal, snad s výjimkou alb Gartha Brookse a několika málo dalších umělců mě po nějakém čase většina nových country desek začne dost nudit. U "Taking The Long Way" je tomu přesně naopak. Je neuvěřitelně pestrá, nasávající do sebe vyváženým způsobem spoustu okolních vlivů z různých žánrů, skrývající spoustu hudebních pikantností a přitom stále country. Umí být vážná i hravá, instrumentálně výborná a textově zajímavá - zkrátka country par excelence.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY