Festival Love Planet pokračoval v sobotu 12. srpna svým druhým dnem. Po nabitém pátku následovalo jisté uklidnění, alespoň co se hvězdné účasti týče. Zavládly navíc všelijaké pochyby a někde i zklamání. The Rasmus, Body Count či Hooverphonic nezaplašili smíšené pocity, jež zanechala organizace akce.
Druhý den na pražském festivalu Love Planet byl o poznání chudší než ten první. Nejen že přišlo méně lidí, možná až o polovinu, ale i line-up vypadal podstatně méně atraktivně. Vždyť za největší hvězdy byli finští The Rasmus a rapmetaloví Body Count. Navíc další taháky - Hooverphonic a IAMX - v Česku vystupovali poměrně nedávno. Když si k tomu přidáte nijaké počasí a dost přehlíživý postoj pořadatelů k návštěvníkům (všechny směnárny na žetony se zavřely poměrně záhy, takže ke konci byli lidé nuceni všechno utratit, páč s žetony mimo areál moc srandy nepořídíte). Suma sumárum bylo Love Planet jen průměrnou akcí, u mnohých mohlo dokonce zavládnout velké zklamání...
Jak se hrálo na rocku...
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Při pohledu do sobotního programu na Rock Stage jsem pojal vážné podezření, že festival organizuje nějaká nadšená parta neodadaistů. Poetika
Priessnitz versus rap-metal
Body Count a hned potom chladný finský mainstream
The Rasmus? To mi k sobě pasuje jak vegan k jitrnici. Ale dobrá. Pozitivem budiž, že zatímco v pátek se mi hrubě nelíbil zvuk, přetažené výšky a vůbec obecná snaha - ať je to jakékoli, hlavně, ať je to pořádně hlasité - sobotní odpoledne s
Clou začalo, alespoň po této stránce, relativně zdařile. Jinou věcí je, že ani
Clou mi sem jako "zahřívačka" příliš nepasovali. Mladá kapela, jejíchž pár hitů (hlavně tedy ten jeden hit) zná už každý spolehlivě nazpaměť a jež momentálně příliš nemá čím překvapit... Nebylo divu, že se prostor před pódiem zaplňoval jen velmi pomalu a řada lidí tak trávila čas spíše poleháváním, zevlováním či hledáním stánků s žetony, které se vtipně nacházely "po celém areálu". Řečeno s Cimrmanem, lepší začátek jsme si nemohli přát. Z šedi mne zaujala jen akustická verze písně "Secret" a tradičně ne zcela zvládnutý refrén onoho jednoho hitu.
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Další nastoupili na scénu
Gaia Mesiah. Jestliže
Clou neurazili ani nenadchli, tak tady se přece jen jisté emotivní hnutí vyvolat zadařilo, ač v tom negativním smyslu slova.
Gaia Mesiah mne totiž nikdy nebavili a svým výkonem na
Love Planet se umně postarali o to, aby mne nebavili i nadále. Já to prostě těm holkám a klukovi nevěřím. Může za to zpěvačka Marka, jejíž přechody z ženských do mužských hardcore poloh působí až jako karikatura. Kdyby to byla divadelní scénka na téma
"podívejte se, jak umím bejt chlapácká a zablejt do mikrofonu", tak to možná chvíli beru. Ale ona je to asi vážně dělaná music, že? Mé pocity tak přelétají mezi smíchem a mírným znechucením. Na to, aby to bylo sexy, je to až příliš chlapské a nechutné, na to, aby to bylo chlapské a nechutné, to má příliš mini minisukni. Ani kamarády to prý moc nebaví. Ale pomineme-li tento ryze osobní pohled, před scénou je patrné, že v reálu to docela zabírá a na hity jako "Maňana" se lid chytá, takže atmosféra je rozhodně festivalovější (rozuměj uvolněnější) než při
Clou. Pozitivně mne zaujme alespoň výkon kytaristky.
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Gaia Mesiah na scéně vydrží někdy do páté hodiny, po nich dvacet minut ticho, a pak už přichází
Priessnitz. Naposledy jsem je viděl před týdnem na Českých hradech, kde se mi projev Jaromíra Švejdíka zdál minimalističtější než obvykle. Dnes to ale byl opět on ve staré dobré formě. Pravda, zvukaři mohli ještě drobet posílit zpěv proti kytarám, ale i tak představení sestávající ze "starých hříchů" a současných věcí mělo energii a šťávu. Při "Děláže" došlo i na zpívání davu, který tou dobou vedle pódia nejčastěji hleděl k oblakům, protože tam se dlouhé minuty stahovala mračna, jež téměř po celé republice něco přinesla, nad pražským Výstavištěm si ale až na pár obligátních kapek dala záhadnou, každopádně však potěšující výjimku.
© Lukáš Písek / musicserver.cz Po
Priessnitz následovala delší, třičtvrtěhodinová pauza, po níž se před rockovým pódiem nápadně obměnila fanouškovská skupina. Hnědou nahradila černá, klasické zástřihy oholené hlavy plus máničky. Dívka propagující nejmenovaný
Ice Tea se mne symbolicky zeptala, kdo že to teď vyběhne na scénu, a show mohla začít.
Body Count feat.
Ice T, to bylo pro většinu těch strategické místo už hledajících fanynek
The Rasmus docela silné kafe. Kapela začala poněkud svérázně, intro policejní houkačky a ostrý nástup, "aby" se následně zjistilo, že ještě není zapojená zdaleka všechna aparatura. Po chvíli už to ale bylo ok, a tak mohl rap-metalový nářez plný něžných máchovských hlášek typu "Son of the bitch, son of the Bush" a frekvencí třicetkrát motherfucker za minutu vypuknout. Potěšující nicméně bylo, že se to narozdíl od včerejšího zvukařsky nezvládnutého vystoupení
Ministry, z něhož mi brnělo v hlavě i kus za Výstavištěm, dalo poslouchat. Po hudební stránce bylo patrné, že tahle parta baví. Svým agresivním projevem se jí povedlo publikum z velké části strhnout, a to tak, že na stage přiletěla i dvoulitrová otevřená tetra pak krabice zjevně plná džusu. Byl to pomalý, ale přesný dloubákový direkt á la Antonín Panenka, který zasáhl
Ice Tho zrovna, když byl nepřipraven. Ostuda pro pořadatele. Frekvence slova "motherfucker" stoupla na třicet jedna za minutu, jinak se už nic podstatného nestalo. Během následující pauzy proběhla v předních řadách generační a genderová obměna a mohlo se začít.
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Finští
The Rasmus na sebe nenechali dlouho čekat, s jejich vystoupením přišel severský chlad. Černá scéna s výtvarně zajímavým bílým logem, černé oděvy, černá čepice frontmana, černá trika zhypnotizovaných holek masově připravených toho večera hlubokým vizuálním zážitkem o nevinnost. Jinak vcelku obyčejná performance. Dobrý zvuk a možnost i pro nefanouška dostat se velmi blízko pódiu, protože nijak zvlášť narvané, tak jako ostatně na celém
Love Planet, nebylo. Až ke konci kapela hrála své největší hity, jež jí zadělaly na popularitě i mimo rodné tisíce jezer. "First Day Of My Life", "No Fear" a samozřejmě "In The Shadows". Při těch bylo patrné, že jsou zkoušením vyvedené k dokonalosti. Jen s tím zpěvem Laurimu Praha moc nepomohla, asi proto, že holky byly příliš zaujaté faktem, že idol stojí, co by mobilem dohodil, a nezaujaté publikum svou nezaujatostí. Vlastně i já jsem cítil jakousi nezaujatost. Bylo to příjemné, poslouchatelné, ale nic, co by mne strhlo k nějakému výraznějšímu hnutí. Rasmus skončili jako začali, přesně na čas. A pak už se prostor Rock stage velmi rychle vyprazdňoval. Nedaleko totiž ještě bouřili I Am X. (Ondřej Leinert)
Jak se hrálo na popu...
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Vypadalo to jako zvuková zkouška. "Strawberry" (
"Zkuste si něco dohromady.") hraná pro hrstku lidí. Brzo odpoledne, ospalé počasí, (úspěšná, bohužel) konkurence v podobě
Gaia Mesiah na vedlejší stagei, trousící se hrstky (
"Zdravíme kamarády z Kopřivnice!"). Tak vypadalo vystoupení skupiny
Nierika. Smutek z nízké návštěvnosti se mísil s radostí, že je pro koho hrát.
Nierika pořád působí dojmem té
obyčejné partičky odvedle, hvězdný manýrismus je pro ně cizí slovo, radost z koncertu zůstává, jediné, co se během času zlepšuje, je muzikantská jistota (dobře sledovatelná například u vokálního projevu Michala Burgeta). Hrálo se samozřejmě hlavně z posední desky "Poison On Your Spoon" - naživo to je daleko chytlavější a zábavnější - škoda že řídké publikum nedokázalo vyprodukovat aplaus, který by Nieriku po "Good Bye" vrátil na pódium a donutil zahrát přídavkovou "Schwarzblack". Publikum zatím zhoustlo natolik, že na
100 °C už se to podobalo koncertu, na kterém někdo doopravdy je. Pro tuhle partičku je čtyřicet minut rozhodně málo, musí to pálit do lidí hned od začátku, a tak to tak dělá. Hit na hitu ("It's A Shock", "Azataki" a další) na jevišti, rozjetý mejdan pod ním. Pořád neprší, jen mírně kape. (David Věžník)
© Lukáš Písek / musicserver.cz Po domácím exkurzu přišly na řadu mezinárodní návštěvy, ale paradoxně všechny tři jsou ve zdejších vodách skoro jako doma.
Loonaloop tu dokonce ještě coby
Tribal Drift natáčeli živou desku, pak se však zdravé jádro okolo půvabné Shiney Le Fai trhlo a založilo právě
Loonaloop. Avšak i nová kapela pokračuje v nakročené cestě a kombinuje taneční prvky s etnickými. I v tomto
novém složení v Česku nebyli rozhodně poprvé a lidé si na ně rádi zatančili. Pod pódiem se objevil i nafukovací klokan, který si v závěru setu užil krátkého výsluní popularity přímo na scéně, než jej Shiney stačila skopnout zpátky. Ukázala nám i své efektní kalhotky, když udělala stojku a cvičila do rytmu jakési prvky aerobiku. Celá pětice se dobře bavila a částečně představila živě zatím poslední placku "Images Of Flying". Hudebně to ale nebylo nic překvapujícího, známé postupy a hledání se v různých škatulkách taneční muziky. Na opěvování starých dobrých časů v
Tribal Drift taktéž došlo. Pokud člověk neuvažoval nad tím, kde co již slyšel jinde a jinak, byla to pohoda na odreagování se a taneční odvaz ukuchtěný na skoro přesných padesát minut.
© Lukáš Písek / musicserver.cz "No More Sweet Music" u nás vyšlo s velkým zpožděním, ale nakonec dorazilo, tak jako
Hooverphonic na letošní
Love Planet. Pokud vám vystoupení přeci jen proklouzlo mezi prsty, je již potvrzen koncert v pražském Abatonu (12. říjen). Něžná kráska Geike Arnaert dobyla opět srdce všech spřízněných duší, její hlas v relativně chladném počasí (červenočerný svetřík byl toho jasným důkazem) pohladil a tepal na kompletní škálu lidských emocí. Jejich set dokreslovala videoprojekce, do které se prolínaly závěry z aktuálního dění na pódiu. Turné se vztahuje ke zmíněné řadovce, ze které zaznělo několik písní, nejvíce však zapůsobily úvodní "You Love Me To Death" nebo hlavní blok uzavírající singlovka "You Hurt Me". Čeští fandové ještě pořádně nevstřebali "No More Sweet Music" a
Hooverphonic už natáčejí nový kus, z něhož nabídnutá jednohubka "Believe" chutnala hodně melancholicky. Vlastně celé vystoupení bylo zahaleno do těchto posmutnělejších odstínů.
© Lukáš Písek / musicserver.cz Nebyl však opomenut žádný zásadní střep z tvorby této trojice, ucho posluchače potěšily "2 Wicky", "Jackie Cain", "The World Is Mine", "Mad About You" nebo ojediněle v celém bloku pozitivnější "Sometimes". Vrcholy však byly ty chvíle, kdy Geike zpívala sólo za doprovodu klavíru, což platilo pro úchvatné "Eden" a "Vinegar & Salt". Po základním bloku přišel ještě vytleskaný přídavek a ten byl hodně nečekaný. Kompozice "Magenta" je výrazný emotivní odvar, do kterého Geike spíše mluví než zpívá a hudební složka tvoří důležitý impulsivní měnič pocitů a nálad. Přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že
Hooverphonic spíše patří do klubu, kdy je mezi nimi a posluchačem mnohem hlubší a pevnější pouto. V otevřeném prostoru jejich hudba tolik nevyzněla, bylo zde mnoho rušivých elementů, a to nejenom projíždějící vlaky. Hodně omezujícím faktorem celé show bylo hlavně to, že začali hrát ještě za světla. Hodinové vystoupení nás přeci jen přeneslo do tmy a v tento zlomový moment to vše začalo sounáležitě fungovat, ale jen na pár posledních písniček. (Dan Hájek)
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Byly tam. Slyšely už i
Hooverphonic, jejichž jedna piánová skladba se potemnělými odstíny blížila
ajemexí temnotě. Fanynky Cornerovy bandy. Od fanynek Rasmus se dají poznat. Obě jsou sice v černém, mají tmavou linkou podmalované oči, ale fanynka Rasmus má péro ve vlasech a vedle sebe kamarádku, zatímco fanynka
IAMX nemá na nohou botasky a vedle sebe má přítele. Temnota, dekadence, charisma, žaludeční šťávy, praskání ušních bubínků, řev, pařba a tanec. Koncert
IAMX byl jeden z mála, který na
Love Planet opravdu fungoval a sedl tam jak p. na h. Možná chyběl už jen déšť, ke kterému se celý den neúspěšně schylovalo.
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Festivalový setlist Cornerovy sólové bandy pro rok 2006 je pochopitelně postavený na poslední desce, jen občas se zachvějí skladby z debutu - jako na začátku, kdy po nové "The Alternative" spustí "Kiss And Swallow", snad aby bylo slyšet, jak jsou si podobné.
Chris Corner, tip člověka malého vzrůstem, ale velkého hlasem (i když tentokrát ho hlas poněkud zrazoval), jemuž nechybí pódiová sebejistota (
"Umíte tleskat líp. Je to party, ne?" ... "Je to dost nahlas?" ... "Cheers you beautiful fuckers.") za doprovodu třech muzikantů (jo, byla Sue Denim), souhry světel a zvuku a šokézní projekce (jo, bylo dráždění oka bůhvíčím a topení sličné slečny) předvedl strhující show, během které odolal pohybu jen málokdo. Má to šťávu na deskách, má to šťávu naživo. Solidní závěr festivalu. (David Věžník)
Love Planet, Výstaviště, Praha, 11.-12.8.2006
Fotogalerie:
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Lukáš Písek / musicserver.cz
© Lukáš Písek / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Lukáš Písek / musicserver.cz
© Lukáš Písek / musicserver.cz
© Lukáš Písek / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz