Love Planet je nepochybně jednou z hlavních událostí letošní koncertní sezony. A právě proto jsme se mu rozhodli věnovat patřičnou pozornost: přinášíme vám nejprve reportáž z prvního dne, druhý bude mít taktéž svůj článek. Želbohu se v pátek 11. srpna shodou mnoha nešťastných náhod podařilo, že jsme propásli set amerických Ministry. Proto zde najdete jen fotografie z jejich show. Než se dáte do čtení jednotlivých příspěvků našich redaktorů, vězte, že Love Planet za sebou po prvním dnu nechalo spíše rozpačité dojmy. Předně to byl podivně poskládaný line-up, kdy zmínění Ministry vystupovali už od sedmi hodin, což nejednoho pracujícího muselo rozčílit. Kdyby radši koncerty festivalu skončily ve dvě ráno, místo o půlnoci, a začínalo se později, bylo by to praktičtější. Zrovna ne user friendly je systém žetonů, který plodí jen fronty, rozčílení a chaos. To byly hlavní neduhy, za které pořadatelé zaslouží jedině pokárat. A teď přejděme k vlastním skupinám...

Ve jménu rocku a funky

Když jsem přišel do dějiště letošního přelétavého festivalu Love Planet, byl jsem příjemně překvapen rozlehlostí areálu, širokou nabídkou prodávaného sortimentu (což není pravidlo, jak jsem se přesvědčil) a především kvalitou obou scén. Naopak palec dolů ukazuji naprosto debilnímu žetonovému systému, který považuji za přežitek a kromě toho, že si díky němu nejspíš pořadatelé o něco víc namastí kapsu, na něm není nic pozitivního. Obyčejní návštěvníci akorát trpí v dlouhých frontách na výměnu. Obraťme se však na prvního vystupujícího, tím byli Rakušané Julia, kteří rozhodně nejsou českému publiku neznámí, naposledy se představili na jaře v Abatonu. Jejich mix ostrého rocku, místy nu-metalu, ale i popových refrénů nebyl vůbec špatný. Zvuk měli, na to že byli startovací kapelou, výborný. Škoda, že byla přítomna jen hrstka návštěvníků, plácnu padesát, a když je kytarista přemlouval, ať všichni zvednou ruce, působilo to minimálně komicky.

A to by to nebyl open-air festival, aby nezačalo pršet. A že to byla průtrž pořádná, hodná pralesních přívalových lijáků. Na to bezprostředně reagovala Vypsaná fiXa, jež zahájila svůj set písní "Letní tlení", v které se zpívá: "Uprostřed letního dne, vzduch ze záclonou sotva hne, je právě pravý poledne, stín se ze země nezvedne." Jejich koncert byl rozhodně povedenější, než ten, co jsem viděl nedávno na Benátské noci. Márdi byl opět ve formě, zpíval skvěle a na jeho dva tygří skoky v závěru koncertu poté, co odehráli jamajskou verzi "San Piega", jsem docela koukal. Neznám ho takhle akčního, myslím, že si musel i docela narazit lokty. Možná si vybíjel zlost, protože mu ke konci vystoupení prasknul popruh od kytary.

Další na řadě byla Armáda špásu, ta se rozhodla obšťastnit svými opusy i publikum na Výstavišti. J.A.R. nastoupili v plné sestavě a v první útočné lajně tradičně stála silná trojka, kdy na centru stojí Michael V., levé křídlo je Oto Klempíř a na pravém operuje Dan Bárta. První gól se jim povedlo dát hned z kraje, tím zásahem do černého byla lety prověřená "Mydli-to!". Nicméně rozhodně s ofenzivou nepolevovali a zkušený trenér a harcovník Roman Holý jim to ani nedovolil. Z novinkové desky byla nejlépe přijata, jako již tradičně, hymna všech Napoleonů a Casanovů s výmluvným názvem "Superpéro". Bártu jsem ještě nezažil bez formy, škoda slov, prostě extratřída i dnes. Ale on celý jejich tým působí nadmíru profesionálně a chyby už téměř nedělají. Jediný gól, který obdrželi, byl vlastní, protože nehráli tolik rádiových hitů, ale sáhli do své bohaté truhly pro neohrané věci, čímž mě osobně mile překvapili, ale rozhodně nemohu mluvit za všechny přítomné, které to možná lehce nudilo. Věřím tomu, že kdyby zazněli "Bulháři", "Jsem pohodlný" nebo "Už mizí pryč je...Hanka", nálady by byla jiná. Ale co, večer ještě ani zdaleka nekončil, ostatně i ta nálada se s přibývajícími promile všem zlepšovala a počasí se také umoudřilo. (Tomáš Tenkrát)

Punková ironie a taneční indie kytary

Love Planet byl pro letošek jasný cíl všech indie "converse" rockových fanoušků. Ti, kteří Art Brut z jakéhokoliv důvodů nestihli začátkem roku v Abatonu, si to museli vynahradit právě na holešovickém výstavišti. Kapela překvapivě početnému publiku servírovala od začátku do konce zábavu intelektuálně ironického rock'n'rollu. Punkové riffy, sexy basistka v květovaných šatech a černých punčocháčích, dle rokenrolových konvencích potácející se kytarista, a ten druhý to byl zase Robert Smith, nejen svou unisex image. Frontman Eddie Argos chvílemi zpívající, chvílemi recitující. "My Little brother discovered rock'n'roll." Takhle bych si přál objevit rokenrol.

To vše však měl být a opravdu byl jen skvělý začátek. Franz Ferdinand začali na minutu přesně. Hned s úvodními, téměř hiphopovými beaty odsekanou hitovkou "This Boy" a melodicky vzrušující "Come On Home" si všechny omotali kolem prstu. Ferdinands jeli od začátku do konce. Řezavé kytary, liverpoolské melodie, s chladným postpunkovým klimatem chytlavé hitovky. Zpěvák Alex Kapranos je tak trošku víc komediant než rocker (rocková hvězda) - showman s přísnou dikcí, chlapec odvedle, rozjetá popová hvězda s kytarou si s omámeným publikem dělala, opravdu co chtěla. Na podiu skákal britsky, s kytarou řádil americky, mluvil česky (nejen). Jeho sekavé kytarové výpady se prolínaly a se zarážející samozřejmostí doplňovaly s melodickými základy druhého kytaristy, celé to bylo položené na diskotékově tanečním rytmu. Na pódiu i pod ním to žilo - všudypřítomná energie tanečního rock'n'rollu nemohla nechat nikoho chladného. Singl "Do You Want To" byl jako nejlepší rocková diskotéka. Baladu "Walk Away" si zazpívali všichni, aby se za moment se vší vervou pustili do zásadního hitu "Take Me Out". Celý koncert vše fungovalo spolehlivě, na sto procent, Franz Ferdinand působili jako mladá, zkušená kapela se vším všudy. Už taky umí hrát, což se ukázalo hlavně u hutnějších, rockovějších skladeb z albové dvojky "You Could Have It So Much Better". Základní set skončil strhující hitovkou "Micheal", což bylo jako by se zjevili Joy Division s moderním zvukem. Něco jako v epileptickém záchvatu rozjetý Ian Curtis s trochou chemie. Říkal jsem si, že toto měl být úplný konec. Nebyl. British boys se ještě vrátili, aby všechny poslali domů s posledními dvěma písničkami, včetně naivně upřímné klasiky "Jacqueline". Pro většinu z těch, co si užili Franz Ferdinand, byla asi škoda jít na popové duo Pet Shop Boys. To si to jít radši domů ještě jednou pustit, říkali si možná. (Benjamin Slavík)

Narvaný areál na popové hitmakery

Pet Shop Boys do Prahy zavítali s předstihem a dovezli s sebou i obrovskou krychli, která se montovala skoro celé páteční odpoledne. Samotné duo Neil Tennant a Chris Lowe doplnili dva tanečníci a trojice vokalistů, mezi nimiž nechyběla úžasná Sylvia Mason-James. Kromě zajímavě výpravné show prezentovali i svou poslední desku "Fundamental", ta se stala stěžejním motivem celého vystoupení. Ona krychle sloužila jako promítací plátno s různě umístěnými otvory a nasvícením, to umožňovalo mnohé využití. Tento obří monolit byl složen ze tří samostatných dílů, které technici oblečení do kombinéz s kuklami různě přemísťovali po pódiu, a vytvářeli tak rozličné kulisy k jednotlivým blokům skladeb. Dva tanečníci předváděli mistrné kousky z breakdance a společně s vokalisty hráli malé komické vsuvky, které pasovaly k videoprojekcím a celému smyšlenému konceptu, který publikum bavil něco málo přes osmdesát minut.

Po intru "God Willing" se rozezněla "Psychological" a promítané obrázky směrovaly k imaginaci pilotního singlu "I'm With Stupid". Před kompozicí "Suburbia" se poprvé měnila ona krychle a na pódium konečně přišla i Sylvia, která v předehře ukázala, jaké má zlato v hrdle. "Minimal" bylo spojeno dohromady s "Shopping" (jsou to i skladby, které nápadově na sebe po letech navozují) a projekce byla složená s písmen názvů daných skladeb. Při "Always On My Mind" byly na scénu dovezeny zvětšené výřezy hlav této dvojice, které zároveň posloužily i jako rampy pro doprovodné vokalisty, kteří paradovali dřívější kostýmy dua. Po "Where Streets Have No Name" a malých tanečních přišel nečekaný zvrat a vzpomínka na Lady D, během "Dreaming Of The Quuen" se promítaly záběru z pohřbu princezny Diany. Byl to obrovský kontrast, kdy mezi klasické hity zasadili Pet Shop Boys omračující vážnost momentu. To už se však blížil finiš, při "West End Girls" si Sylvie pohověla na bokem stojící pohovce a tanečníci excelovali. "The Sodom And Gomorrah Show" bylo ve vojenských převlecích, pak už jen "Opportunities" a mezi fanoušky odzpívaný "Integral".

Vytleskání přídavků bylo odměněno trojicí, i když hned první z nich byla hodně překvapující. "So Hard" odeznělo ve fragmentu, který vzešel z Moralesova remixu "Red Zone Mix" a vokální part patřil doprovodným vokalistům a Sylvii. Vše plynule přešlo v megapecku "It's A Sin". Po představení celé výpravy už přišel již jen jeden song, který zná zpaměti snad každý. "Go West" však v následné dohře přinesl jakýsi medley v rytmu tohoto odrhováku, kdy znovu zazněly vokální fragmenty z "Psychological", "I'm With Stupid", "So Hard" atd. Pet Shop Boys jsou stále ironicky komičtí a dokáží si udělat ze sebe srandu, na tomto byla postavená celá show. Při oné závěrečné představovačce Neil zmínil: "... and we are still Pet Shop Boys" a nezbývalo než jen zkonstatovat - ano, jsou stále ti chlapci z prodejny plyšových hraček, kteří si nachystali koncert bez hluchých míst a plný trefných hlášek na sebe samotné.

Setlist: God Willing, Psychological, Left To My Own Devices, I'm With Stupid, Suburbia, Minimal, Shopping, Rent, Always On My Mind, Where The Streets Have No Name (Can't Take My Eyes Off You) (New Version), Dreaming Of The Queen, West End Girls, The Sodom And Gomorrah Show, Opportunities (Let's Make Lots Of Money), Integral; encore: So Hard (Red Zone Mix), It's A Sin, Go West + The Final Medley (Dan Hájek)

Love Planet, Výstaviště, Praha, 11.-12.8.2006

Fotogalerie: