Byl to tak trošku šok (tedy hlavně pro evropské novináře), když si v roce 1999 nešla pro Grammy za Objev roku Macy Gray, ale tehdejší konkurentka Britney Spears - Christina Aguilera. Nyní je už zcela zřejmé, že tehdy viděla americká akademie dál, Christina se po několika málo letech stala jednou z nejvlivnějších hudebních osobností. Debut ještě takový rozruch nevyvolal, zato druhá deska "Stripped" ano. Ač ji hudební kritika nijak nechválila, nejen tři světové hity z ní udělaly jednu ze zásadních popových desek začátku tisíciletí. Od té doby Christina mimo svých piercingů a změn vzhledu ukazovala i svůj talent. Ať už to bylo při koncertech světového turné, vystoupení na Grammy, nebo například ve spolupráci na "Possibilities" Herbieho Hancocka. Ani se to nezdá, pecky jako "Beautiful", "Voice Within" nebo "Fighter" brázdí éter zhruba čtyři roky, což možná přišlo dlouho i samotné autorce, a natočila dvoudiskovou novinku "Back To Basics".

Toho, kdo by si myslel, že "Back To Basics" má dva kotoučky proto, že by XTina pocítila takový hudební přetlak a nutkání potěšit své fanoušky pořádnou porcí muziky, musím zklamat. Necelých osmdesát minut by se totiž na jedno CD v pohodě vlezlo, nicméně rozdělení na dvě bylo vcelku logickým a pochopitelným krokem z jiného důvodu: již před nějakým časem o tomto albu šly zprávy o tom, že se na novince Christina vrátí o několik desítek let proti toku času (ostatně tomu odpovídá i název). Zatímco na druhém kotoučku to splnila do puntíku, avšak ne dogmaticky, první je onou historií pouze lehce štrejchnut. Tento rozdíl vznikl už při psaní písniček - první disk složila Christina s Karou DioGuardi (o téhle ženské snad nemá už ani smysl psát, ona je snad všude), ke kterým se připojili další autoři. Druhý disk je pak záležitostí opět XTiny a tentokrát Lindy Perry a sem tam je doplnil ještě Mark Ronson (Macy Gray, Sean Paul).

Jak jsem již naznačil, první a zároveň delší disk má ke kořenům přece jen dosti daleko. Nese se na vlně mixu popu, soulu, r'n'b, rapu a hip hopu. O ono výše zmíněné štrejchnutí dvacátými až čtyřicátými léty se tu starají především samply, v některých písničkách výraznější jako například v pilotním singlu "Ain't No Other Man", zatímco v některých písničkách jako v "Slow Down Baby" spíše nahrazují dechovou sekci. Na úvod samozřejmě neodmyslitelně patří intro, po kterém se už rozjíždí první čtvrtina plná tvrdých beatů DJ Premiera. Nemohu si pomoct, ale obzvlášť první skutečná písnička "Makes Me Wanna Pray", v které má prsty i Steve Winwood, dost připomíná "Car Wash" ze "Shark Tale". Jednoznačně nejlepší písničkou pak je už zmíněný singl "Ain't No Other Man" se svojí vyšperkovanou rytmikou a aranžmá. Z pomalých písniček pak jednoznačně vede "Oh Mother", kde se nádherně prolínají polohy zpěvu Christiny. A hodně povedená je i "Understand", v níž se dokonce sampl stal i refrénem. Pokud je první CD následovníkem předchozí desky "Stripped", pak chtě nechtě musím napsat, že je oproti ní první kotouček jako celek hudebně dosti nevýrazný, možná chybí produkční a svým způsobem i hudební pestrost. Rozhodně jsem tu nenašel takovou pecku, jakou bezesporu je "Fighter", čímž ale rozhodně nechci říct, že je toto CD úplně špatné, akorát vyžaduje daleko intenzivnější a hlavně pozornější poslouchání než předchozí deska. Různé hudební bonbónky v propojení letitých samplů s ostatní muzikou a další vychytávky jsou totiž umě skryty a je třeba je i občas hledat.

Ovšem jestli se něco na "Back To Basics" hodně povedlo, pak je to druhé CD. Aguilera a Linda Perry poskládaly necelou desítku výborných melodií, kterou pojaly téměř v přísně historizujícím stylu jazzu, swingu a soulu. Na videu, které je součástí druhého kotoučku jako bonus, dokonce ukazují, jakým stylem se nahrávalo. Používaly se historické mikrofony, velký big band, klasické nástroje a výsledkem je deska, kterou byste měli slyšet. Vše začíná opět (jak jinak) intrem, tentokráte částečně monstrózním a částečně pitoreskním, v cirkusovém stylu. Na něj pak už navazuje jedna hudební perla či lahůdka za druhou. Hymnickou "Welcome" s houslovými mezihrami, které doplňuje pískání, střídá dle mého názoru nejlepší skladba desky "Candyman" - swingová lahůdka v rytmu jive s velmi chytlavou melodií, která ukazuje Christinu v hravé a rozverné náladě. S "Nasty Naughty Boy" se přenesete do baru třicátých let zahaleného do kouře z doutníku, ve kterém vám zpívá před statickým mikrofonem blonďatá zpěvačka Mrs. Aguilera v červených šatech. Asi nejvíce retro je bluesová "I Got Trouble", v níž zní XTina opravdu jako na deskách starých sedmdesát let, dokonce i typické praskání vinylu si neodpustila. Po excelentní baladě "Hurt", přichází na řadu "Mercy On Me", ve které osobně slyším ozvěny bondovek, které, jestli se nemýlím, nazpívala svého času Shirley Bassey. V "Save Me From Myself" ukazuje ve více jak čtyřech minutách, proč dostává ceny za vokální výkony - pouze s kytarou a violoncellem svůj hlas vodí po něžných stezkách uhrančivé melodie. Toto všechno zakončuje mohutnou ódou "The Right Man", kde si tak trochu pohrává s vážnou muzikou.

Musím se přiznat, že mě osobně uhranul druhý disk "Back To Basics". Mám rád starou, hodně poctivou muziku a i když tady sem tam lehce zavání novotou, vůbec mi to nevadí. Christina Aguilera to zkusila a výsledek je zkrátka výborný. Pokud bych měl tenhle disk hodnotit separátně, pak by si vysloužil 9/10, možná i o chlup víc. Naopak k prvnímu CD jsem si musel chvíli hledat cestu a ani potom z něho nijak zvlášť nešílím a hodnotil bych ho o něco horší 7/10. Výsledkem je tedy jakýsi nevážený aritmetický průměr. Jinak ale deska "Back To Basics" potvrzuje nejen pozici Christiny Aguilery na světové hudební scéně, ale i to, že si tato zpěvačka může dovolit natočit téměř všechno (možná příští deska bude ve stylu country), a přitom to bude znít velice dobře.

P. S.: "Back To Basics" bude dalším titulem, které se dočká hodnocení dalších deseti redaktorů. V makrorecenzi se dozvíte, zda je druhé CD i podle ostatních tak dobré, a kolega Veselý se jistě rád a daleko fundovaněji vyjádří k prvnímu disku.