Vždycky jsem Rodrigovi a nanorovi záviděl, že si ty devadesátky zažili, prožili, že byli (svým způsobem) u toho, když se to lámalo a měnilo. Devadesátky byly, ty vole, strašně důležitý, slyšel jsem ze všech stran, ale nešlo s tím nic dělat. Jsem ročník jeden tisíc devět set osmdesát šest, důležitou etapu devadesátek jsem strávil na prvním stupni základní školy a jediný, co jsem tam dokázal pochytit, bylo něco jako boom boybandů na Západě a hitovka od Roxette "How Do You Do". Když jsem měl před necelým rokem záchvat "jednou budu nejlepší hudební novinář na světě", projížděl jsem knihkupectví a hledal nějakou bibli o hudbě devadesátejch let. Po dvou hodinách mě to přešlo, protože... Nevím, jak to říct slušně, ale přijde mi, že je to slušná hovadina. Bejt nejlepší. A tak se s devadesátkama vyrovnávám po svým. Nemyslím si, že Nirvana byla nějaká super kapela, kterou by měli lidi vynášet do nebe ještě dneska, a už vůbec si nemyslím, že "Nevermind" je nějaká perla, co si zalouží plnej počet a místo v síni slávy nejlepších nahrávek všech dob. A taky si nemyslím, že Kurt Cobain je až tak slavná postava, aby se mohlo říkat "Skončil to na Cobaina". Ať je na mikinách, tam může bejt kdekdo.

Občas mi vítr přivane i to z 90's, o co bych, kdybych v nich žil (víte, jak to myslím), s největší pravděpodobností ani trochu nestál, což znamená, že teď mi to přijde náramně zábavný & komický. Ale neužívám si to. "Videograffitti: The Definitive DVD", dále jen "Videograffitti", je přesně ten případ. Extreme udělali díru do světa zhruba v době, kdy já jsem nastupoval do jeslí. S deskou "Extreme II: Pornograffitti" se ve finále dostali až na devatenáctou příčku v UK Charts a dokonce hráli i ve Wembley, o který jsem si doteď myslel, že je to něco jako posvátný místo pro koncerty, kde hrajou jenom ti, co si to opravdu zasloužej, ale smůla. Vystřízlivění. Stačí pojmenovat album rádobyšokujícně - zkráceně debilně a je to. Nadsázka. Jinak doufám, že jste si všimli, jak moc kreativně se DVD jmenuje.

Drsňáci s dlouhýma vlasama, co uměj potěšit chlapa, protože jejich kytary smrděj po metalu (z kterýho si teď The Darkness dělají regulérní prdel) a nebojej se do toho bouchnout, ale dokážou zasáhnout i srdce holek a ženských, protože stačí stáhnout vlasy do culíku, vzít akustickou kytaru a bum - "More Than Words" na prvním místě v Billboard Hot 100. Co se dá dělat? Amíci to měli vždycky hozený trochu jinam. Je tu třináct hlavních videoklipů, který jsou všechny skoro stejný a měly by se pouštět maximálně tak k ránu, když už se party blíží ke konci, všichni odpadli a s posledníma "přeživšíma" se chcete zasmát. Třeba teen opus "Mutha (Don't Wanna Go To School Today)", kde malej kluk brázdí město na skejtu zvaným "rybička" a v dramaticky střiženejch záběrech hází do odpadkovejch košů tašku a jiný věci. A kam jede? Na koncert Extreme přece! Vše samozřejmě v černobílý artový barvě, co se střídá se záběrama na "rozjetou" kapelu. Berte. Vtip.

Vtip je celý tohle DVD, co nemá nápad, nemá hezkej obal, nemá bonusy, protože to, co tu prezentujou jako bonusy, prostě bonusy nejsou, nemá nic. Jenom videa, co už dávno všichni fanoušci znají a určitě vlastněj v jakýkoliv podobě. Zvuk 5.1 i 2.0, obraz docela pěknej, ale koho tohle zajímá? Mě ne. Nemělo by to zajímat ani vás. Extreme byli asi super kapela, ale pak přišla doba Nirvany, a ta jejich slávu rozbila jak vlny pramici o útesy. Vzhledem k tomu, že Nirvanu nepovažuju za nijak zvlášť výborný seskupení, zkuste si tipnout, co si o tom všem myslím.

Přesně tak.