"Co to je?" zeptal jsem se na jednom pořádně rozjetém večírku, když hostitel pustil naplno nějaké kytary. "To jsou Hoobastank, nějaký Amíci, nebo co." "To je teda skvělý, takový nápaditý," zaševelil jsem nesrozumitelně. Artikulace tak na slabší trojku. Pak přišel nadupaný refrén. "To je teda výborný!" zařval jsem. A usnul. "Hele, pamatuješ si ze včerejška ty Hoobastank?" "Cože? Nemáš, prosimtě, trochu vody?" "Hoobastank. Takovou kapelu jsem ti pouštěl. Strašně nadšeněs u toho povykoval." "Aha... nevim. Nepamatuju. Máš tu vodu, prosimtě?"

Měl jsem fakt radost, když se mi "Every Man For Himself" dostalo do ruky. Vážně jsem se na ty nabroušené kytary a zpěvné refrény těšil. A po krátkém intru jsem se dočkal. Hned v první "Born To Lead" předvedli chlapci všechno, co mohou nabídnout. Pečlivě odsekávané riffy, solidní zkreslení. Douglas Robb umí na hlas pořádně přitlačit, dohromady to šlape jedna radost. Skvěle využitá siréna. Parádně vystavěná a vygradovaná skladba. Tak to by bylo. Řekl jsem si. Ale chyba lávky. Hned následující "Moving Forvard" jsem vypnul asi v půlce. Tuctová, nezajímavá, uploužená písnička zpívaná slizce vlezlým chlapeckým hlasem. Uf. Nebyl to příjemný poslech. Proč? Ptal jsem se sám sebe, kolegů v práci, dětí na pískovišti. Nikdo nevěděl. Vrátil jsem se do kanceláře, ale doposlouchávat "Moving Forvard" se mi nechtělo. Nakonec jsem si dal říct. Zvítězil smysl pro povinnost. Zapnul jsem znova CD přehrávač a poslouchal. Hromobití na konci "Inside Of You" mě trochu polekalo. Příjemně. Jinak nic.

"Every Man For Himself" není špatná deska. Odsejpá. Má pár opravdu silných momentů. Hodně se mi líbila třeba "Good Enough". Nebo "If I Were You", i když ani u té jsem si z počátku nebyl jistý, kam ji zařadit. Ovšem refrén je zpěvný, melodický a když se přidají smyčce, všechno (na celém světě i jinde po celé galaxii) je správně. "Every Man For Himself" opravdu není špatná deska. Ale ani nijak závratně dobrá. Skladby jsou příjemné, ale žádného zásadního překvapení se nedočkáme. Kloučkům s vynalézavými účesy to hraje fajn, zvuk je skvělý. Kytary znějí opravdu jako kytary, zpěv jako zpěv, bubny jako... no jako bubny. Až potud je všechno v pořádku.

Ale chybí invence. Chybí mi tu výraznější nápady. A odvaha. Všechno jako podle učebnice. Umím si představit, jak si při poslechu téhle desky griluju na předzahrádce svého řadového domku barevné žužu a posílám Pamelu pro další a další plechovky piva do lednice. A pak cédéčko pohodím do krabice s Mr. Big, Kiss a Aerosmith. Umím si představit, jak "If I Were You" vyřvávám opilý ze zadního sedadla kabrioletu a všechno (na celém světě atd.) je správně a v pořádku. Obávám se ale, že až se ráno probudím, ať už to bude v zahradním křesílku, na předním sedadle kabrioletu, nebo s nosem zabořeným do klávesnice, nebudu si z téhle desky zase pamatovat vůbec nic.