"Ninja Tune, the greatest recording organization in the world, presents Stereophonic disc" – asi před čtyřmi lety jsem tuto větu slyšel poprvé a od té doby poslouchám Ninja Tune. Není to hip-hop, jungle nebo funk, jsou to Ninja Tune. Když jsem nedávno šel na pražský koncert Public Enemy, čekal jsem v podstatě muziku Ninja Tune, protože to byl jediný "hip-hop", který jsem znal. Místo toho mi Public Enemy předvedli klasický hip-hop, jeden scratchující DJ a spousta rapujících černochů. Kapela nikde. V úterý 4.7. v Roxy jsem konečně dostal, co jsem chtěl. Ninja Tune poslali do Prahy jednoho ze svých nejlepších – Kida Koalu.

Předskakovali mu čeští DJs Blue a Orion. Snažili se a šlo jim to dobře. Ve světě by asi patřili k průměru, u nás jsou nejlepší. Se srovnáním beatů problémy neměli, ale některé scratche asi nebyly úplně podle jejich představ.

Kolem půl desáté přišel k mikrofonu na pódiu malý smějící se šikmooký mužík a anglicky řekl: "Čau, jak se máte?" Pronesl ještě pár slov, pak se postavil za dva ze šesti(!) gramofonů a pomalými zvuky nás začal dostávat do nálady Ninja Tune. Když se mu nějaký scratch jen malinko nepovedl tak, jak chtěl, začal se smát a jel dál. Pořád pokukoval po publiku a scratchoval a scratchoval a scratch - scratch a scratchoval… hlas nějaké ženy ž ženy. Během několika minut byl parket plný a lidé poslouchali, koukali a dostávali se do nálady Ninja Tune. A přišel beat a večírek mohl začít. Kid používal většinou čtyři gramofony. Z jednoho si pustil rytmus, z druhého nějaký zvuk, třeba začátek desky, která měla následovat a ten střídal se třetí deskou, na které bylo mluvené slovo a to Kid scratchoval, jak to jen šlo jen šlo. Do této doby to mohla být jakákoli hip-hop party s výborným DJem, ale přišlo první překvapení. Jazz. Prostě klasický barový jazz s pianem. Kuk – lidi koukali a Kid se bavil. Do jazzového základu z druhého gramce pustil trubku a scratchoval ji. V ten moment jsem přestal koukat na DJe a scratching jako na technickou záležitost, ale viděl jsem před sebou virtuosa. Někoho, kdo třeba neumí hrát na trubku, ale má v hlavě spoustu nápadů a vezme si sólo na trubku někoho jiného a scratchuje ho podle sebe. Další věc, kterou mě Kid dostal, bylo hraní přenoskou. Jednou rukou ovládal mix. A druhou přemísťoval přenosku na desce. Pro mého kamaráda bubeníka to byla nepochopitelná záležitost. Bubny jsou pro něj uchopitelný nástroj, vidíš kam uhodíš a jaký to udělá zvuk. Ale černočerná deska na kterou se hraje přemísťováním přenosky…

Během další skladby se už míchaly beaty z desky se živými bicími a na pódium nastoupila kapela Bullfrog. Bicí, bonga a conga, kytara a basa. Dohromady s Kidem působili velice sehraně. Zahráli jednu skladbu a vystřídal je Kidův kámoš, taky DJ. Jeho jméno se mi bohužel nepodařilo zjistit. Každý si stoupl za dva gramofony a začali předvádět neuvěřitelnou show. DJ kámoš měl na starosti beaty a Kid ostatní zvuky a scratche. Skvělě na sebe reagovali a bylo vidět, že je to hodně baví b baví djuuytch baví. Na webových stránkách Ninja Tune jsem mezi základními údaji o Kidovi našel také first scratch – 1988, takže tenhle chlapík vlastním jménem Eric Yick-Keung San už má něco za sebou. V roce 95 vyhrál kanadský DMC Mixing Championship a rok na to podepsal smlouvu s Ninja Tune.

Opět nastoupila kapela a další dvě skladby. Rytmus tvořil bubeník i DJ, a když jsem si odmyslel technické zvuky a jen vnímal rytmus a počítal doby, opět jsem byl v jazzu a měl jsem před sebou jazzovou kapelu. Snad to tak i mělo být, protože basák si dal výborné jazzové sólo. Přímo před ním nestál v publiku nikdo jiný než Mardoša – basák Tata Bojs. Když má na jazzovém koncertě někdo sólo, zpěvák, nebo kapelník ho pak představí. Na koncertě Kida Koaly představila basáka deska. Kid z ní scratchoval jeho jméno a publikum, co jiného, tleskalo. V druhé skladbě se blýskl i kytarista, střídal klasický funkový zvuk s kvákadlem.

A prostor dostali opět Kid s kámošem. Jejich scratche dobře zněly a také nepostrádaly humor. Například "If you are playing your disc wrong speed, your guests will be eating faster then usual!" nebo tak nějak. Přeci jenom ale nejsem hip-hoper, takže jsem šel na chvíli na bar a nechal kývat hlavami ostatní. Když už hrozilo, že Ninjové vyscratchují přítomným mozek z hlavy, rytmus přešel do latiny.

Kapela potřetí a hurá na karneval do Ria. Už jsem byl na parketě a tančil tančil vykrůcal vykrůcal… ale v nejlepším se má přestat. Kid Koala se s úsměvem rozloučil a rozdal několik desek. Potlesk ho ale přitáhl zpět a nevím jestli se mu u nás skutečně tak líbilo, ale poslední skladbu věnoval Praze. Poděkoval, že jsme poslouchali ten "crazy bullshit", který tady dvě hodiny vytvářeli a připomněl, že jeho kazetu si můžeme koupit cestou ven.