Apocalyptica je jedna z těch kapel, které dokazují, že dělení hudby na žánry krom rozdělování cédéček v regálech obchodů valného smyslu nemá. Klasicky vzdělaní hráči na violoncella již po deset let dokazují, že poctivý metal a smyčcové nástroje klidně mohou být dvěma stranami téže mince. Za těch deset let vydali vlasatí cellisté pět řadových alb (z toho dvě i v rozšířených verzích). Jedinou rekapitulací bylo "Best Of Apocalyptica", které však v roce 2002 vyšlo oficiálně pouze v Japonsku, zemi metalu zaslíbené. A tak je vcelku pochopitelné, že Apocalyptica se objevuje nyní zesílená - "Amplified" - se všeříkajícím podtitulem hovořícím o dekádě znovuobjevení cella.

Dosavadní kariéra Apocalypticy se dá poměrně jednoznačně rozdělit do dvou částí, mezi kterými ční jako výrazný mezník (a dle mého názoru zatím nejlepší dílo skupiny) třetí album "Cult". Bohužel právě tato v diskografii přelomová deska je na "Amplified" připomínána pouze dvěma skladbami, i když je potěšitelné, že "Path Vol. 2" je zde ve verzi, která původně vyšla pouze na speciální edici, čímž tento výběr nabývá významu i pro sběratele řadových alb (a není to jediný důvod, dalšími jsou skladby "Seemann" z rozšířené verze alba "Reflections Revisited" a novinka "Repressed" složená a nahraná právě pro tuto kompilaci). Není ovšem zcela jasné, zda byl výběr veden snahou na jeden disk vedle sebe poskládat spíše to skutečně nejlepší, co finští mistři smyčce nahráli, nebo čistě největší hity, což, jak je známo, se ne vždy rovná.

Co ovšem působí překvapivě rušivě, je již zmíněný fakt, že první dvě alba jsou radikálně odlišná od dvou posledních. Nejde zdaleka jen o to, že na "Apocalyptica Plays Metallica By Four Cellos" (1996) a "Inquisition Symphony" (1998) hrála kapela převážně převzaté věci, kdežto na "Reflections" (2003) a "Apocalyptica" (2005) vlastní kompozice, problémem spíše je, že na počátku hrála skutečně na pouhá čtyři cella, kdežto právě na přelomové desce "Cult" (2000) začali hudebníci na sebe vršit další a další zvukové stopy, přidávaly se další nástroje (zejména bicí) a také občas zpěv. Kdyby byly písně řazeny na výběru chronologicky, bylo by to možná přirozené a rozdíl by tolik nerušil, ale zazní-li po velmi hutné "Somewhere Around Nothing" a jedním z největších hitů (a přitom nejslabších skladeb) "Bittersweet" slavná "Master Of Pupets" z první desky, zní zvukově jako chudý příbuzný.

Jak jsem již zmínil, je až překvapivé, jak rozdíl ve zvuku starších a mladších nahrávek působí při kontinuálním poslechu tohoto výběru rušivým dojmem roztříštěnosti. A tak paradoxně sice plnou měrou splňuje svůj účel představit celý záběr cellových metalistů - je naplněn téměř hodinou výtečné muziky -, ale až si v budoucnu budu chtít pustit Apocalypticu, zcela jistě sáhnu po některém z řadových alb, která všechna působí mnohem kompaktněji. A přitom stačilo jen zvolit citlivější řazení skladeb.