Úmorné vedro se neslo ve znamení posledních dvou dnů festivalu United Islands Of Prague na Red Islandu. Horko však bylo i večer, kdy do našlapaného kotle spustila svoji energii hlavní hvězda celých Spojených ostrovů, britská partička Placebo. Sobotní program byl nejvíce nadupaný z celého desetidenního maratónu a byl prošpikovaný významnými jmény domácí produkce, neděle už pak byla ve volnějším tempu, takže žádné zdržování a jdeme hned na věc.

Objevy a stálice vs profesor G (Tomáš Tenkrát)

Sobotní poledne, kdy jsem na UI dorazil, bylo opět slunečné, až z toho vylézaly oči z důlků. Přesunul jsem se na stage B, kde mě čekali punk-rockoví Pankix se zpěvačkou za mikrofonem. Jejich setíku sice přihlíželo minimum diváků, ale rozhodně si zasloužili, jako třetí v soutěži United Islands Of Talents, na Red Islandu vystoupit. Ač jsem od nich znal pouze píseň "Tolikrát", bavil jsem se, dokážu si je představit na nějakém vypečeném večírku v klubu. Další v pořadí byl opět jeden z nových objevů české klubové scény, bývalí Slot & Shade, nynější The Slots. Zatímco z desky znějí poměrně unyle, naživo to nebylo špatné. Menší problémy se zvukem vem čert, to na takovýchto festivalech není nic výjimečného, ale kluci se snažili, dřeli, i když na ně poskakovalo pouze pár frajerů značně si koledujících o úpal. Během The Slots do mě během pár minutek velmi rychle zapadá první profesor G, začínám tušit, že dnešní den bude asi nejpovedenější. Což můžu zpětně jen potvrdit. Protože se večer chystala ta velká sláva jménem Placebo, diváků bylo celý den více než jindy, a tak panovala moc příjemná atmosféra. Mám rád ty chvíle, kdy mají všichni dobrou náladu a prostě to je ve vzduchu, takže i vám ji nemá co zkazit. Nezkazili mi ji ani Tazafarou, kde již ze základní sestavy zůstala pouze frontmanka Zuzana Pitrová. Jejich ostřejší pop-rock s důrazem na tvrdší stránku věci rovněž nemohl urazit.

Tazafarou ideálně rozehřáli pódium pro legendu českého undergroundu - Vítkovo kvarteto. Jejich hutně rockový repertoár s varujícími texty sledoval již slušný hlouček lidí. Vítkovo kvarteto rozhodně má co říci i po letech, a protože jich je jak psů, měli trošku problém se na malou stage vyskládat. Ale povedlo se a všem důstojně ukázali, cože to znamená rock. Pak nastalo menší střídaní stráží, více než dlouhý pokec nad pivem s kolegou Danem Hájkem a šlo se na Post-it. Tahle skupina dělí lidi na ty, co je nenávidí, a ty, co na ně nedají dopustit. Já k nim chovám těžký neutrál a těžce neutrálně na mě působil i jejich živý projev. Zaujaly mě pecky z nové desky, "Řetězy" nebo "Závislost" mne celkem bavily, ale věci z "Ideálu" mě naopak zoufale nudily. Čili opět průměr. Lidi se bavili, stejně jako říkali, že je to šílené. Trochu šílený jsem byl i já, ale z toho co přišlo poté. Bělorusové N.R.M. (Narodnaja Respublika Mroja, v překladu Lidová Republika Touha), hráli bělorusky zpívaný pop-rock stylu Ready Kirken, s menšími odchylkami do hard-rocku. Bylo to sice zajímavé, ale od nejpopulárnější kapely Běloruska bych čekal více. Prý se nesmějí objevit v televizi nebo novinách, dokonce i jejich koncerty jsou velmi rychle rušeny. Důvodem je Alexander Lukašenko u moci. Právě proto jsem jim fandil i přesto, že jejich hudba byla místy kýčovitá, lehce prozřetelná a s dopředu jasnými přechody. Mezi diváky měli i svůj fanklub, a tak se na ně velmi slušně pařilo.

Na lehké zklamání měli dát zapomenout Gaia Mesiah. A také se jim to povedlo. Na živelný projev všech slečen a jednoho borce se na Red Islandu slyšelo. Zahráli výborné vypalovačky jako "Maňana", "Ocean", "Gaia Mesiah" nebo "San Pedro". Vytvořil se na ně slušný kotel a večer začínal nabírat otáčky hodné hummeru jedoucího na plný plyn do strmého a bahnitého kopce. Marka Rybin tradičně skákala až někam do oblak a přitom zvládala i ty nejtvrdší party, takhle kdyby na mě holka zařvala někde v noci, asi bych pěkně nadskočil. Tvrdé holky vystřídali tvrdí hoši. Cocotte Minute měli rovněž nabito ostrými. Sice mne trochu mrzelo, že nezahráli "Generaci polosmradů", ale i tak, vlastně jako předkapela Placebo, přítomné vůbec nešetřili. Zahráli zhruba rovnoměrně z obou desek "Czeko", respektive "Proti sobě". Již velmi pěkně zaplněná Branická louka si tenhle svérázný nářez z úst Martina Zellera užívala. Měli slušně nazvučeno a Zeller byl evidentně ve formě, nezpozoroval jsem ani jeden přeřek, což je u jejich rychlého frázování docela obdivuhodné. Nakonec si Cocotti naposledy kopli a bez rozloučení odešli.

Po skvělých Placebo (los na psaní reportu vyhrál kolega) se mi nepovedlo přeladit, a tak jsem byl při holandských Yukka ještě pořád myšlenkami naložen někde v medicíně. Yukka hráli pop-rock s menšími vlivy funku a country. Hlavní důraz u nich byl ale bezpodmínečně kladen na melodie. Nebyli špatní, dokonce si troufám říct, že jejich koncert byl dobrý. Jenže zkuste si zahrát po Placebo a pořádně zaujmout! Poslední věc, kterou jsem v sobotu viděl, byli Soil. Sázeli na elektroniku, jemné pasáže a měli to hozené hodně do chill-outu, což nebylo na pozdní noční hodinu zrovna to pravé. Všichni přítomní se zmohli pouze na vláčně ospalé pohyby, a i když Soil na konci přitvrdili a zahráli pár rychlejších kousků, hodně těžko doháněli u přítomných ztracené manko. Příjemně teplou letní nocí se vracím domů a těším se na poslední den festivalu.

Stylový exhibicionismus paní hudby (Radek Antl)

Dosud se o nich dosud v médiích mnoho nenamluvilo, brzy tomu však patrně bude jinak, první vlaštovkou je zmínka v aktuálním F:lteru, upozorňující na jejich debut "Cockain". Řeč vedu o Flaming Cocks, partičce z Prahy, prý "turbo rock'n'rollové". Je na ní sympatické, že si na nic nehraje. (Když se odhalují, předem upozorňují, že je to kvůli vedru, nikoli kvůli exhibicionismu.) Je na ní sympatické, že umí pobavit. (Což je vlastně jediné, co umí, jejich produkce není nic na hloubavé přemýšlení.) Je na ní sympatické její nasazení. (Na pódiu budí dojem, že by se vervou hrála klidně jen tak sama pro sebe.) Je na ní sympatické, že hledí na své publikum. (Byť je tvořeno dvaceti lidmi, přičemž paří jen dva z nich.) Je na ní sympatický kontrabas, který dnes v rockové hudbě místo baskytary užívá málokdo. (Natož aby se u toho tvářil tak rockersky jako Matěj.) Je trochu zbytečná její přes koleno lámaná vulgarita. ("Vítejte na našem novém hovnu z prdele.") Hraje gymplácký punk pro gympláky. Gympl jsem dochodil před pár lety, čili i to mi přijde sympatické. Její sobotní vystoupení na Stage B bylo příjemné (a sympatické) osvěžení takřka nesnesitelně teplého odpoledne.

Po Flaming Cocks na béčkovou scénu nastoupila kapela Hi-Fi, svůj repertoár nálepkující slovy "inteligent dance music". Je další z českých formací ovlivněných moderním jazzem a funkem, svým zvukem však znějící poněkud více nečesky než třeba (zůstaňme na Red Island) Psychonaut nebo milo. V její sestavě lze zaslechnout krom bicích, basy a kytary také klávesy, perkuse i elektrické housle, o vůdčí zpěv se stará Petr Wajsar a Alice Bauer (na Red Island co do zvuku trochu přehulená), texty jsou české, anglické či poskládané ze smyšleného jazyka a improvizovaného textu. Potrpí si na okázalá sóla, strhující k tanci, i zábavný scat (zvlášť prolnou-li jím hříčku typu digi-digi-digestoř, digestoř, digestoř"), mají rádi elektroniku a snaží se znít tak trochu intelektuálně. Nutno podotknout, že všichni z bandu, který to mimochodem v roce 2004 dotáhl až do semifinalisté vyhledávačky Coca-Cola PopStar, jsou výborní muzikanti, na druhou stranu jejich hudba je více k poslechu než k tanci, což ne každému pod pódiem může přijít vhod, navíc je-li rozkmitán (sympatickou) partou Flaming Cocks. To už je ovšem věc dramaturgie, nikoli schopných Hi-Fi.

Spíše k poslechu bylo i vystoupení "praotce české alternativy" Mikoláše Chadimy a jeho MCH Bandu. Jestli lze někoho z českých, v sobotu na Branické louce vystupujících muzikantů označit za originálního, byl to s největší pravděpodobností právě on (se svojí skupinou). Muzikantsky mistrné, jednoduchými slovy těžko vystihnutelné, rozhodně pozornosti hodné vystoupení. Nic nového? Těžko psát o někom tak zajetém, tolik let v hudební branži působícím něco neotřelého a přínosného. Ještě hůře nezmínit doporučení toto vystoupení vidět. Stejný je případ Už jsme doma, kteří zahráli po něm. Podobně jako Chadima, i tito energií nabití alternativní rockeři již mají své ohraničené publikum, jež se o tisícihlavé zástupy nově příchozích rozroste jen těžko. Stejně jako Chadima lze mluvit o regulérní originalitě. Také v jejich případě je mnohem lepší zajít si na koncert než pokoušet se vyčíst cosi konkrétního z předem marných snah o definici. Rovněž Už jsme doma nezklamali a ukázali, že mají právo na více pozornosti. Je ovšem (spíše řečnickou) otázkou, zda bude masový zájem o produkci typu hudby Chadimovy či kapely UJD vůbec někdy reálným přáním. Zatím jsou dramaturgové vícežánrových festivalů nuceni cpát je na druhořadá pódia. Bohužel.

Stage B červeného ostrova byla 24. června vůbec stylově pestrá. Po UJD, ve tři čtvrtě na osm, na ni vylezla početná polská formace Etna (českému publiku se naživo poprvé představila před dvěma lety na miniturné po severní Moravě, slyšet jste ji mohli třeba i na vlnách Proglasu), hovící si v poněkud tuctovém a stereotypním pojetí reggae a ska. Sem tam se ozvala inspirace jinými žánry, klávesy také udělaly kus práce, veskrze však šlo o typickou rasta hopsandu, která dobře funguje naživo, z nahrávek však může dost dobře nudit. (Pokud tedy nejste vyloženě nadšencem této hudební sorty.) Proti gustu žádný dišputát, Etna chvílemi zněla, jako by nepřijela z Polska, ale z Jamajky. Já však po delším a nenaplněném očekávání sopečné erupce šel bez větších výčitek svědomí pomalu obsadit vyhovující místo pod scénu, kde měla co nevidět zahrát hlavní rocková hvězda celého festivalu. Čekal jsem nával.

Placebo vs EOST a jejich souputníci (Dan Hájek)

Přijel jsem právě včas, když na hlavním pódiu začali hrát On Air, kteří v letošním ročníku Coca-Cola PopStar získali stříbrný stupínek. Dřívější bokovka Decline a U2 revival v jednom, to byl základ party okolo Luďka Fialy. Teď však tahle kapela stojí pevně na nohách a svá vystoupení zakládá na vlastním materiálu. Kytarový sound ovlivněný právě oblíbenými U2 se nejvíce ukázal ve vypečené "Almost A Dead". Bavila mě sférická "In The Desert" a dočkali jsme se i zbrusu nové skladby "No Lie" - jejich vystoupení mělo drive a slušně mě nakoplo, jsem hodně zvědav na desku. Musím v neprospěch taškařice jménem Temperamento konstatovat, že letos měli spíše vyhrát On Air. Pokud někdo očekával, že brněnský funky automat Gulo čar i v tak rozpáleném odpolední poleví, tak se sakra mýlil. I když polehávající publikum se moc k pohybu nemělo a ani hecování tohoto ansáblu nikterak k pohybu nevyburcovalo. Zaznělo několik pecek z novinky "Gipsy Goes To Hollywood", mě osobně hlavně potěšila vynikající "Stevie Wonder". Nespoutaný vír nálad byl hodně fajn, ale ono vedro bylo proti jakémukoliv pohybu navíc.

Po funky patřila stage A chlapíkům z The Prostitutes, kteří přesměrovali hudební kurz k řízným kytarám. Set postavený na chystané placce měl přiměřený indie-punkový nátěr a obdivoval jsem leadera Adrian de Bella, že v pohodě naklusal na pódium v kvádru, ale záhy se začal zbavovat přebytečného oblečení. Skladby "She's A Monster" a "She's Dead" patřily k vrcholům, od tohoto momentu kytary vládly dějství na hlavní scéně. Po nezbytných úpravách se přiřítila Gregoryho parta Southpaw. Ten byl evidentně po celý koncert již nadržený na večerní Placebo, ale to ještě mělo chvilku čas. Southpaw mi svým setem navodili skoro akademickou otázku, jestli si náhodou nepopletli dobu, protože nejvíce skladeb zaznělo z minulé desky "Boys Make Noise" a na novotou vonící "Heartdisk" se moc nedostalo. Po úvodním, trochu jako ztráta času působícím intru "Voice Parade" začal ucelený blok tracků z "Boys Make Noise". "Thousands" (nechápu proč ji stále hrají na začátcích!) nebo výtečný "Valium Man" fungovaly a potvrdily, že koncertně jsou Southpaw jedni z nejlepších. "Born As A Song" nebo zcela závěrečný kus "Harry Caine" přeci jen připomenuly, že mají venku ještě čerstvě vonící desku bez nánosu prachu.

Pár minutek po půl desáté se všichni dočkali, charismatičtí Placebo spustili svůj skoro plnohodnotný koncert postavený na nové desce "Meds". Kdo čekal spíše nášlap lety provařených pecek, kterých zrovna Placebo nemají nejmíň, musel být trošku zklamán. Ale jejich nasazení a koncertní preciznost jim to musela sto procentně vynahradit, co si budeme nalhávat, každým coulem to jsou machři, kteří na pódiích působí zcela suverénním dojmem a byl to jasný vrchol celých United Islands. Nelze vyvrátit fakt, že hlavní tváří je Brian Molko, který bez zbytečných upovídaných průtahů natěšenému publiku servíroval se svými bratry pecku za peckou. "Infra-Red", "Song To Say Goodbye" nebo úžasná náladovka "Follow The Cops Back Home" fungovaly, jak se patří, u poslední zmíněné si Brian stihl v oddechovém tempu vychutnat i cigárko. V přídavcích zazněl povedený cover "Running Up That Hill" (Kate Bush), který Placebo vystřihli s vlastní nonšalantností. V hlavím bloku se jim nějak podařilo zapomenout na jeden song, tak jej zahráli coby přídavek, jednalo se o zcela novou úpravu singlovky "36 Degrees", v které zaznělo i pár fragmentů z "Nancy Boye" a bylo to hodně povedené. Úplný závěr patřil pořádně vyburcované "Twenty Years" - byla to znamenitá jízda, na kterou se jen tak nezapomene!

Malá vsuvka pro sběrače setlistů: Infra-Red, Meds, Drag, Space Monkey, Because I Want You, Post Blue, Black-Eyed, Song To Say Goodbye, Follow The Cops Back Home, Every You Every Me, One Of A King, Special Needs, The Bitter End; encore: Running Up That Hill, 36 Degrees, Twenty Years

A teď jak to viděl náš kolega Ondřej Pravda: Akvizice Placebo jako headlinerů festivalu (nic proti Rachidu Tahovi) byla pro organizátory dobrým tahem a možná i záchranou. Nejvěrnější fanynky čekaly na Molka a spol. u bariéry před pódiem již od začátku sobotního programu, což v tom parnu byla opravdu oběť. Kdyby trochu přemýšlely, mohly si ušetřit aspoň čtyři hodiny grilování, na ostatní účastníky opravdu nebylo našlápnuto, velká část lidí přišla z celého festivalu právě až na Placebo. Ti začali svůj koncert malou chvíli po anoncovaném začátku výbornou "Infra-red" z poslední desky, ve které zvukař asi v půl minutě srovnal zvuk do velmi kvalitní podoby (aspoň kus před zvukařem). Placebo pokračovali novým materiálem, který měli dobře zmáknutý, takže ve srovnání se staršími koncerty působili úplně stejně přesvědčivě. Molko byl pěvecky i jinak v kondici, Olsdal ho doplňoval rozdováděnějšími výstupy. Početné publikum, a to nejen věrní, reagovalo velmi brzo a někdy samo od sebe tleskáním podporovalo hlavní trojku na pódiu, které vypomáhali další dva muzikanti u kláves a kytary. Lidi se na nové skladby chytali, když po necelé půlhodině poprvé přerušili novinky z "Meds" starou dobrou "Black-Eyed", tak reakce nebyla větší než při novinkách. A zase pár novinek, mezi které se hodila "Every You Every Me". Dostalo se i na zástupce předposlední desky, a sice "Special Needs" a dost trefně na konci základního téměř hodinového setu "The Bitter End". Z "Meds" tak nakonec zahráli kromě titulní skladby skoro celý "prostředek" desky, vynechali pomalejší skladby, zahráli vlastně jen jeden jejich klasický "ploužák". Po malé pauze se vrátili a spustili tři nadupané přídavky. Nesplnili slib daný organizátory o hodině a půl koncertu, publikum určitě chtělo víc, ale i tak Placebo opět dokázali, že naživo jsou přesvědčiví a řeči o charisma a atmosféře nejsou jen PR triky.

Poslední překvápko si na hlavní scéně skoro na půlnoc nachystala Ecstasy Of St. Theresa. Byl to velmi očekávaný návrat po skoro roční pauze a ve vzduchu byl cítit příslib nových skladeb ze stále odkládaného nového alba. Kateřina neztratila nic ze své nevinnosti a skromného vystupování. Honza se navrátil ke své base a obohaceni o bubeníka, kytaristu a klavesáka spustili výstup s pracovním označením takhle vypadá a zní Ekstáze v roce 06. Základní pilíře? Ponurá atmosféra, táhlé zvukové experimenty, kytary, roztříštěné rytmy a nad tím vším nikterak nepozměněný a poznávací hlas Kateřiny. "Perfect Needle" si strhla oprávněně pozornost na svou stranu, tak jako libůstky "Just A Fade" nebo "Winter #22", která zazněla v úplném závěru. Byla to určitá spirála, kdo má rád rozmáchlé kompozice z "Industry", musel si to na maximum užívat. Zvukově to měl Dušan dost na štíru - záleželo, kde jste stáli, místy to bylo hodně přebasované a dupák vámi lomcoval až moc vydatně. Teď už jen Honzo konečně dotlač tu desku!

Nedělní dozvuky a rekapitulace (Tomáš Tenkrát)

Po sotva čtyřhodinovém spánku jsem více než unaven. Autobus si to velmi pomalu šine po rozpáleném asfaltu na zastávku Branické nádraží a já začínám z toho příšerného vedra chytat nerva. Přicházím do areálu jako jeden z prvních a ochranka na mě kouká trochu jako na exota. No bože, tak jsem po včerejšku trochu společensky unavený. Na pódiu si to pomalu rozbrnkává kapelka Yukka, kterou jsem již zažil včera, a tak využívám pár chvilek na snídani. Yukko střídá soul-rocková formace Žáha. Nevypadají prakticky z nulové návštěvnosti nijak nadšeně, ale nezbývá jim nic jiného než hrát. Ani mne tedy jejich ospalý projev nijak nenadchl a začínám uvažovat o tom, proč se vůbec festival tento den ještě koná. Hráli věci především z alba "Kiss The Rhytm". Většina přítomných přišla prostě proto, že měla na tento ostrov Vstup, a tak si všichni četli nebo odpočívali na dekách, s čímž se dalo počítat, také byl celý dnešní den značně uvolněný. Z backstage odjížděla auta s již zabalenou nepotřebnou aparaturou a světly, i většina stánků s občerstvením pomalu, ale o to jistěji balila. Když se na pódiu objevila Saša Langošová, ožil jsem. Inteligentní rozevlátý pop-rock November 2nd přišel vhod. Stříleli jednu hitovku za druhou, mně vlili do těla potřebný druhý dech stejně jako zhruba stovce ostatních. Vypalovačky jako "Cut Up", "One Day", "Run", "Fire" nebo vynikající "Wind Of The Blue", při které jsem si v duchu zrekapituloval celý United Islands, stály za to přijít.

Bylo to zvláštních deset dní, plných nesmírně kvalitní hudby. Střídaly se u mě pocity totální euforie a nadšení, stejně jako padání na hubu, kdy jsem toho měl už fakt plné zuby a všechno mi lezlo krkem. Uklidňovalo mne, že v tom nejsem sám. Myslím, že v neděli, když jsme se tam s kolegou Danem Hájkem a fotografem Vláďou Komjatim sešli k závěrečnému pokecu, byli jsme natěšení na to, až to skončí úplně všichni. Sice jsme si ten hudební maratón užívali, ale čeho je moc, toho je příliš. Určitě si teď rádi dáme pauzu. Já bych si nejradši naordinoval tak tři dny spánku. Myslím, že by bylo fér za všechny poděkovat pořadatelům, kteří vše zvládli: od wc, občerstvení, až po ochranku, která byla vstřícná. Nevzpomínám si na žádný podstatný problém, který by na festivalu nastal (nepočítejme bouřku, za tu nikdo nemůže). Praha tak hostila gigantickou hudební akci, na kterou může být hrdá. Bylo to skvělé! Poslední kapela, na kterou jsem byl, byli Psí vojáci. Muzikanti okolo ústřední postavy, pianisty, skladatele a výborného textaře Filipa Topola, bojovali s vedrem, ale prali se důstojně. Jejich jazz-rock-punk je pro český underground již legendární. Nijak zvlášť se na pódiu nebavili, nevypadalo to, že jsou zrovna nadšení z návštěvnosti a z přiděleného času. Ale nenudili a měli dobrý zvuk. Akorát ty texty, které dělají Psí vojáky tak okouzlující, nevyzněly zrovna tak, jak by se slušelo. A to je konec! Tak zase za rok, ale určitě!

Nedělní vzpomínání a rekapitulace (Dan Hájek)

Na pařákem rozpálenou Branickou louku jsem dorazil skoro přesně na začátek vystoupení Heyday, kteří vycházejí z odkazu a základů Cirkusu Praha. Každý ze čtveřice hudebníků (Jan Ponocný, Tomáš Brožek, Libor Mikoška a Václav Vávra) toho má hudebně hodně za sebou a jejich set byl velmi příjemný - kytarovka, jak se patří, a neoposlouchá se. K nedělnímu flákání se ve stínu to prostě sedlo. Poté přišel na řadu blok českých legend, jako první se po delší odmlce ukázali Blue Effect, jejichž tvorba mě vždycky míjela, ale jako první dokázali k pódiu nalákat nějaké to publikum, které převážně posedávalo ukryto pod korunami stromů. Je tedy pravdou, že se zatáhlo, ale věrní fanouškové si to užívali. Mě více potěšila obnovená činnost sešlosti Michal Prokop & Framus Five, kteří zprvu zavzpomínali na stará dobrá léta, ale nezapomenuli ani na novou desku "Poprvé naposledy". Titulní skladba mě po bloku vzpomínek chytla, neméně vydařené bylo "Vedro nad Prahou" (jak trefné v daný moment), nejvíce jsem si ale vychutnal nádhernou "Lásku jako protijed". Na starý kolena jim to furt jde, a to je jedině dobře.

Úplný závěr United Islands patřil festivalovým debutantům Francois Pignon, kteří teprve nedávno pokřtili debut "Spooning". Nepříliš početnému publiku naservírovali lenivě se tvářící ethno pop, který i tak prořídlé publikum spíše odradil. Skladba "Babylon" toho byla důkazem, i když se celá formace snažila hrát pestře, nezabíralo to. Při odchodu z Branické louky začaly padat první dešťové kapky, které ze mě začaly smívat únavu z tohoto šíleného vedra a pocitu únavy po festivalovém maratónu. Jak už kolega Tomáš Tenkrát naznačil, festival se povedl na několika frontách a jednoznačně aspiruje na metu nejvyšší. Nástrahy počasí a neblahé storky s noční dopravou, hlavně co se týče nočních autobusových linek 509 a 513, jsou zapomenuty. Hudební vzpomínky jsou živé, snad jen organizátoři mohli udělat hlubší námluvy s dopravními podnikem a lépe vyřešit noční cestování z Braníku, což je snad jediný lehký šrám na kráse celých United Islands. Jinak stojím a tleskám, povedlo se to. Kamarádka se mě po koncertu Placebo vyptávala, jak moc jsem z nich hotový, asi jsem ji zklamal, protože pro mě to nebylo jen o Placebo, i když jsem si je užil naplno. Každý z ostrovů měl pro mě určité kouzlo, neopakovatelnou atmosféru a důkaz, že se i v Praze dají najít zajímavá místa pro konání festivalů...

United Islands Of Prague - Red Island, Branická louka, Praha, 22.-25.6.2006 (část druhá)

Fotogalerie: