Vzpomínáte si na film "Piano"? V jeho závěru klesá na mořské dno nástroj, jenž dal název filmu. Na tenhle výjev jsem si bůhvíproč vzpomněl při poslechu nového alba britské trojice Keane. Jednak se deska jmenuje "Under The Iron Sea", jednak ústředním nástrojem stále zůstává piano. Po nečekaném úspěchu debutu "Hopes And Fears" před dvěma lety byla kapela vystavena velkému tlaku a očekávání. Nikdo vám neřekne, že jeho nové album bude znít navlas stejně jako to předchozí a písničky budou možná o něco horší. I Keane prohlašovali něco o tvrdším a temnějším zvuku. Ale znáte to, žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.

V poslední době mám pocit, jako by v obci hudebních žurnalistů nebyli Keane nějak zvlášť v lásce - přiznat Keane jako oblíbenou kapelu je skoro důvodem k posměchu a opovržení. Soudný posluchač uzná, že se kapela pohříchu ráda inspiruje u kolegů a že občas balancuje na nebezpečné hranici kýče. Keane nejsou také žádní inovátoři. Ovšem jejich melancholická hudba založená na zajímavé kombinaci zvuku klavíru, basy, bicích a na chlapeckém zpěvu Toma Chaplina, zaznamenala masivní úspěch, a to nejen v rodné Británii a na starém kontinentě, nýbrž i ve Spojených státech.

"Under The Iron Sea" není lepší svého předchůdce. Na "Hopes And Fears" přece jen bylo více hitů, bylo to tenkrát zjevení a písně byly dohromady kompaktnější. Přesto Keane na nové desce nezklamou své příznivce ani odpůrce: najde se zde vše, proč je milovat, nebo nenávidět (nehodící se škrtněte). První dvě skladby mohou překvapit: úvodní "Atlantic" je nejsmutnější píseň kapely a škarohlídi jistě upozorní na silný vliv Radiohead. U "Is It Any Wonder?" (prvního singlu) se musí Edge z U2 chechtat pod vousy, jak je úvodní motiv podobný jeho kouzlům s kytarou - zde je to ovšem chvála kytarovým krabičkám, neboť, jak všichni víme, Keane kytaru nemají.

Tématem alba má být zejména reflexe neštěstí a smutku ve světě. Když o těchto neveselých věcech zpívá někdo jako Max Cavalera, je to drásavý škleb, když Tom Chaplin, zní to jako pláč anděla. Balada "Hamburg Song" (byla ke slyšení už na DVD "Strangers") by jistě nádherně zněla v kostele, ale pokud ji uslyší kolega Karel Veselý, opět se k němu navrátí sebevražedné tendence jako v případě Jamese Blunta. Smutku, sentimentu a melancholie je zde na tuny (a také podobnosti s Coldplay nebo U2), záleží tedy jen na tom, zda vás právě toto oslovuje. Chápu, že pokud já považuji "Crystal Ball" za překrásnou písničku, nejlepší na desce, může ji někdo jiný považovat za vykalkulovaný opruz. Budiž - pokud minule kolega Antl ocenil "Naděje a obavy" osmičkou, "Pod železným mořem" teď obdrží sedmičku.