Holešovický klub Cross v minulých dobách nepatřil zrovna mezi nejznámější pražské hudební podniky, vždycky byl tak trochu stranou dění. Až v posledních letech jeho renomé začalo pronikat mezi širší vrstvy milovníků noční zábavy. Možná za to může dramaturgie klubu, zaměřená spíš do temnějších, lépe řečeno undergroundovějších hudebních vod. Každopádně to byla velká škoda, pro mě osobně to je jeden z nejzajímavějších pražských klubů, co se řešení interiéru a výzdoby týče. Další věc, kterou si klub může zapsat do kolonky výhody, je fakt, že stanice metra Nádraží Holešovice je doslova coby kamenem dohodil. Dodnes mě mrzí, že jsem propásl vystoupení britského techno projektu The 65D Mavericks, které se zde konalo letos v únoru. Po nedávném úmrtí jednoho z protagonistů je jasné, že vidět je na živo se mi už nikdy nepoštěstí. Nicméně čtvrtek měl se syntetickými zvuky a elektronickými beaty pramálo společného. I když...

Do klubu jsem dorazil ve chvíli, kdy přilehlá zahrádka praskala ve švech a bludiště chodeb klubu zelo prázdnotou. Ostatně ve třicetistupňovém vedru se nebylo co divit. Oproti ohlášenému začátku v osm hodin pětka Bundy Tad spustila až pár minut po čtvrt na deset. Zpoždění však vadilo jen málokomu a sál se plnil pozvolna. V čele bandu stál zpěvák, který na sebe strhával valnou část pozornosti, a to hlavně díky svému výraznému, sytému vokálu, v tomhle případě ještě lehce zefektovanému. Kdybych si chtěl hrát na Sybilu, řekl bych, že o Jirkovi Roztočilovi ještě uslyšíme. Ostatně on byl asi jediný, u koho jsem zaregistroval nějaký pohyb. Zbylí členové se soustředěně věnovali svým nástrojům. Od drobné Lýdie Vyčítalové, kterou můžeme znát i z dřívějšího působení v crossoverové formaci Matahari, by nějakou akční pódiovou show čekal stejně asi jen málokdo. S kytarou na krku působila opravdu křehce. Jejich ostrý hardcore byl poněkud v rozporu s pódiovou prezentací. Dvacetiminutový set, během kterého se sál téměř zaplnil, byl dostačující ukázkou repertoáru kapely. Reprobedny utichly a scéna se začala připravovat pro další muzikanty.

S příchodem Atari Terror dorazil na scénu také první pohyb, a to v množství větším než malém. Oproti statickým Bundy Tad, můžeme mluvit o vyloženě rozjeté partě. Kapela, která disponuje dvěma zpěváky, hned od začátku nenechala nikoho na pochybách, že hodlá navázat na hardcoreovou smršť předskakujících kolegů. Na pomoc si však přizvala na první pohled neslučitelné hudební styly, jako jsou hip hop, metal, ale také world music. K radosti zvláště dámské části publika během několika úvodních skladeb ("War?", "Amfetamin", "Fasta") se LU2 a KURZ zbavili přebytečných svršků, což se vzhledem ke stoupající teplotě v sále nebylo co divit. Kdybych disponoval vypracovanou muskulaturou jako hlavní protagonisté, nejspíš bych je následoval i já. Doslova tunám energie valícím se z pódia se jen stěží odolávalo a málokoho nechávaly chladným. Na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že tomu něco chybělo. Snad to byl nějaký směr nebo hlubší myšlenka, která by celé vystoupení sjednotila a stmelila. Takhle to byl plně naložený náklaďák řítící se z kopce, ovšem s prázdnou kabinou pro řidiče.

Ačkoliv ne vždy to bývá pravidlem, v případě čtvrteční akce přišel zlatý hřeb až na úplný závěr. Několik minut po čtvrt na dvanáct se rozeznělo ambientní intro, které dávalo tušit, co se na diváky chystá. Při prvních tónech úvodní skladby, která se mimochodem potýkala s drobnými zvukovými komplikacemi, mi bylo jasné, že setrvám až do úplného konce. Poslední metro pojede beze mě. Hudebně se dá tahle havlíčkobrodská pětka zařadit do šuplíku hardcore. Jenže díky ozdravnému a svěžímu elektronickému prvku, si s tímhle termínem zkrátka nevystačí. O ten se tu stará Štěpán Jamník, jehož minulost je mimochodem spjata s tanečními popaři Skyline. Ačkoliv se v dnešní době kombinace tvrdého kytarového zvuku a elektronických beatů nedá nazývat něčím progresivním, tenhle koktejl mě vždycky bavil a naplňoval. Stejně tak půlnoční vystoupení téhle party. Temná, valivá basa, syrové kytarové riffy, hrdelní zpěv a breakbeatové bicí, to jsou Pop-Porn. Počáteční zpoždění se projevilo bohužel ve chvíli, když koncert vrcholil. Ve snaze stihnout poslední denní spoj, část publika vyklidila pozice a řady značně prořídly. Hudebníci dokončili svůj výstup jen pro ty nejvěrnější. Chvíli před půl jednou bylo po všem.

Kde jsem čtvrteční večer započal, tam jsem ho také zakončil. Krátké posezení na chladivé, potemnělé zahrádce u zlatavého moku mi umožnilo vydechnout, v klidu vstřebat atmosféru, doplnit vypocené tekutiny a zmobilizovat poslední zbytky sil na cestu domů.

Bundy Tad, Atari Terror, Pop-Porn, Klub Cross, Praha 15.6.2006